Jak se narodila duha

Nad malým jihočeským městečkem žil jeden mráček. Byl maličký, zvesela si plul po obloze a pozoroval krásy světa. Miloval sledovat řeky, které se krajinou kroutily jako had. Velké lesy, které z výšky vypadaly jako mech.

A taky kopce, které se marně snažily dosáhnout až k němu. Nejraději se ale díval na lidi. Na hrající si děti, spěchající dospělé a také na nadšené turisty. Byl šťastný a spokojený. To se ale časem změnilo.

Mráček začal růst a nabíral na síle. Vždy když se někde objevil, lidé začali nadávat. Byli naštvaní, že nevidí slunce. „Zase je hnusně,“ slýchával. A to ho velmi mrzelo. Byl z toho smutný natolik, že občas začal plakat. A to bylo ještě horší. Lidi raději zašli do svých domovů a ti, kteří neměli jinou možnost, vytáhli alespoň deštníky.

Mráčka to velmi trápilo. „Proč mě nikdo nemá rád? Vždyť dávám lidem stín, vláhu rostlinám a zvířátkům pít,“ ptal se mnohokrát sám sebe. Z dálky ho pozorovalo sluníčko a slyšelo jeho smutné otázky. Sluníčku bylo malého mráčku líto. „Musím tomu ubohému mráčku pomoci. Na mě se každý těší, radostně mě vítá a on je chudák tak sám,“ uvažovalo sluníčko. Nakonec se rozhodlo, že půjde mráček obejmout, aby nebyl tolik smutný.

Dorazilo zrovna ve chvíli, kdy mráček plakal. „Ahoj mráčku, nebuď smutný. Vím, co tě trápí, ale příroda tě má ráda. Pomáháš jí a bez tebe by na světě, nebylo tak krásně,“ začalo sluníčko s utěšováním. Nepomáhalo to, a tak sluníčko přišlo ještě blíže a začalo mráček objímat.

Slzy pomalu ustávaly, ale v tu chvíli se kolem nich narodila krásná duha. Upršená obloha se rozzářila nádherným barevným obloukem. V tu chvíli se začala otvírat okna lidských domovů, děti vybíhaly ven a radostně jásaly. Lidé si se zájmem tu nebeskou krásu fotografovali. A nikdo neřekl na mráček ani půl špatného slova. Mráček nevěřil svým očím a s údivem pozoroval všechny ty radovánky, které se dole odehrávaly. I sluníčko bylo překvapené, jakou krásu dokázalo jejich nové přátelství vyčarovat.

Od té doby už mráček neplakal kvůli smutku. Věděl, že je důležitý pro přírodu. A jednou za čas se se sluníčkem rozhodli podívat se na svět společně a udělat lidem radost.

A duha? Ta byla šťastná, že je vzácná a krásná. Jednoho dne se dokonce rozhodla, že na svém samém konci ukryje poklad. To už je ale zase úplně jiný příběh.