Pacík byl krásný huňatý kocourek a kamarád všech zvířátek. Bydlel v domečku se svými majiteli, kteří mu dávali samé dobroty. Přes den se procházel po střechách, stromech anebo se jen tak potuloval. Jednou se pod střechou jeho domu uhnízdili vrabčáci. Nejdříve měli z Pacíka strach, ale nakonec zjistili, že je to hodný kocourek a skamarádili se. To ses mohl dočíst v pohádce Kocourek Pacík a vrabeček.
Pokračovat ve čtení →Pohádky o kočkách
Kočky. Jsou pěkné, roztomilé, mazlivé a každá je jiná. Tady je pár pohádek o kočkách.
Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen
Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28. října a my nemáme žádný prapor. Ale letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic.“
Pokračovat ve čtení →Kočička Míca
Za květinovým údolím na zeleném ranči žila kočka Míca. Chundelatá čokoládově hnědá a věčně umazaná od bláta a hlíny. Většinou jsou kočičky stále umyté a čistotné. Míca ale byla jiná. Chtěla být psem. Snažila se štěkat, nahánět ovce na pastvu a v noci hlídat ranč, a proto byla neustále špinavá. Ostatní zvířata se jí snažila domluvit, že je krásná kočička, ať se nesnaží být pejskem. Ale marně. Kočka Míca měla svoji hlavu. Chtěla být psem a hotovo.
Pokračovat ve čtení →O ztraceném koťátku
Bylo jednou jedno město a v tom městě bydlela Elenka. Elenka byla smutná, protože se do tohoto města přestěhovali teprve nedávno, a tak v něm neměla žádné kamarádky. Měla jen malé kotě, které jí darovala babička, když se stěhovali.
Pokračovat ve čtení →Jak to bylo na vánoce
„Heč,“ povídala kočička pejskovi, „já něco vím.“ „A copak?“ divil se pejsek. „Heč,“ povídá kočička, „já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.“
Pokračovat ve čtení →Jak hráli divadlo a na Mikuláše co bylo
Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly.
„Co to?“ podivil se pejsek, „že nejsou venku žádné děti. Kdepak je Pavlíček a Věra, Jenda a Slávek, Pepík a Helenka, kdepak je Zorka a Jarda a Mirko a kdepak je Otík a Alenka a Boženka a ty všechny ostatní?“
Pokračovat ve čtení →Jak se kočka Bětka začala kamarádit s pejsky
Kočka Bětka měla odjakživa spoustu kočičích kamarádek – mourovaté, zrzavé, bílé, černé, flekaté, znala kočky perské a bengálské, britské, skotské a norské, sibiřské i americké, turecké i evropské, zkrátka všechny kočky, které kdy, kdo viděl, s těmi všemi se Bětka kamarádila.
Pokračovat ve čtení →O Toníkovi, Hajánkovi a kočičkách z peřiny
Jmenuju se Maruška, Mája a někdy jsem taky princezna Marie. Už dávno nejsem mimino, ale nejsem ani velká holka. Maminka říká, že jsem vrně – to je velké mrně. Teprve poznávám svět a u toho zažívám různé příhody. Víte co? Budu vám je vyprávět. Začnu příběhem o mých dvou nerozlučných kamarádech plyšácích, králíčku Toníkovi a muchláčku Hajánkovi.
Pokračovat ve čtení →O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.
„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
Pokračovat ve čtení →Kočička a hladová myš
Jednou si tak ležela kočička na parapetu a spokojeně vrněla, když tu najednou za ní přiběhl pejsek a povídá: „Kočičko! Neuvěříš, ale v domě nám běhá myš! Nejenže tu není vítaná, ale taky nám krade jídlo!“
Pokračovat ve čtení →