Zvířátka a lesní poklad

Jednoho večera, když slunce už zapadalo za kopce a v lese vládl klid, vplížili se do nedalekého křoví dva zbojníci. Jmenovali se Ferek a Danek. Toulali se krajinou a hledali, kde by mohli něco ukrást. Od staré vrány slyšeli, že v tomhle lese se prý skrývá poklad – „pravé zlato a drahokamy“, chlubila se. „To bude naše,“ zabručel Ferek a promnul si ruce. „Zvířata? Ta nás nezastaví,“ smál se Danek.

V noci se přiblížili k velkému dubu, ale ještě dřív, než se k němu dostali, sova Rozka je zahlédla z vrcholu stromu. Hned vzbudila ostatní. „Zloději! Jdou k pokladu! Musíme jednat!“ zahoukala naléhavě. „Společně to zvládneme,“ řekla liška a rychle vymyslela plán.

Nejprve se Brčko skutálel dolů po cestičce a nastražil past – větvičky zakryl listím a pod nimi schoval pichlavé kaštany. Ferek do pasti rovnou šlápl a vykřikl: „Au! Kdo mi sem dal ježky?!“

Zatímco se vzpamatovával, sova Rozka začala strašidelně houkat z různých stran. Její hlas se odrážel mezi stromy a zbojníci se točili dokola jako na kolotoči. „Duchové! V lese straší!“ vykřikl Danek a schoval se za Ferka.

Potom nastoupila liška Eliška. Tichá jako stín je navedla na falešnou cestičku do houštiny plné kopřiv. A nakonec se objevil zajíc Křupka, celý zamotaný do deky, takže vypadal jako lesní duch. Vyletěl zpoza křoví a zakřičel: „Kdo ruší pokoj pokladu, bude navěky bloudit v lese!“

Ferek a Danek upustili klobouky, vyjekli jako děti a utíkali, co jim nohy stačily. Běželi tak rychle, že je sotva předběhl i jelen. Zvířátka si oddechla. „Spolu jsme silní,“ řekla Eliška. „A chytřejší než dva hlupáci,“ dodal Brčko. Od té doby se žádný zloděj neodvážil do lesa. A poklad zůstal neotevřený, jak měl. Protože největším pokladem bylo přátelství, důvěra… a samotný les.