Jak je již od pradávna známo, rozum a štěstí spolu vždy vedli dlouhé spory. Neměli se příliš v lásce. Jednoho krásného dne se rozum a štěstí potkali na jedné uzoučké polní cestičce mezi velkým zámkem a polorozpadlým statkem. Opět se pustili do vzájemného pošťuchování. „Já jsem pro lidi důležitější než ty,“ povídá štěstí. Avšak rozum štěstí ihned oponoval a tvrdil pravý opak.
Opodál oral nějaký mladík pole. Jmenoval se Matěj. Jakmile ho rozum a štěstí zahlédli, rozhodli se, že právě na něm zjistí, kdo z nich má pravdu a je pro lidi důležitější.
Matěj oral a oral, když vtom narazil na něco tvrdého. Zastavil se a vzal do rukou velkou motyku. Začal kopat do země a najednou ho něco úplně ozářilo. Byl to pytlík plný zlaťáků. „Mám to dnes ale štěstí,“ povídá s úsměvem na rtech Matěj. Bez váhání odhodil motyku a rozběhl se s pytlíkem zlaťáků k městu, aby si koupil věci, jenž potřeboval. Avšak najednou se zastavil a začal přemýšlet. Neměl by peníze využít lépe, anebo je dokonce šetřit pro případ veliké nouze?
Rozum lusknul prsty a Matějovi to všechno najednou došlo. „Půjdu do učení a stanu se tím nejlepším zahradníkem v celém království,“ radoval se.
Matěj nastoupil do učení a díky rozumu, který mu byl nadělen, znal téměř každou rostlinu, na kterou jeho vyučující zahradník ukázal. Matěj se stal zahradníkem na královské zahradě. Princezna s králem si zahradu rázem zamilovali. Stejně jako se Matěj zamiloval do princezny.
Jednou, když se princezna píchla o trn růže, Matěj jí její drobný prstík ošetřil. A jak tomu osud chtěl – dali se do řeči a princezna se rázem do Matěje také zamilovala.
Netrvalo to dlouho a Matěj požádal krále o ruku jeho dcery – princezny. V tuto chvíli si štěstí myslelo, že nad rozumem vyhrálo, avšak mýlilo se.
„Tak chudý člověk si přece nemůže vzít za ženu princeznu“, rozčílil se král a nechal Matěje uvěznit.
Štěstí ale způsobilo, aby byla jedna z tyčí ve vězeňských dveřích povolena a Matěj tak mohl utéct. Když to Matěj zjistil, odešel z vězení a mířil si to rovnou ke králi, protože měl dostatek rozumu.
Králi zopakoval, že jeho dceru miluje a chce si ji vzít za ženu. Král zůstal sedět na svém trůnu s údivem, že Matěj neutekl pryč a přišel opět za ním. Proto nad Matějem slitoval a svolil ke sňatku s jeho dcerou.
Svatba byla veliká a ukázal se tam rozum, ale i štěstí. Avšak opět se pošťuchovali. Rozum si myslel, že vše dobře dopadlo díky němu a štěstí si myslelo, že to právě díky štěstí, které Matějovi nadělil, byl konec šťastný. Avšak vy zajisté víte, že rozum i štěstí mají na šťastném konci stejnou a nerozdílnou zásluhu.
