Aladin a kouzelná lampa

Kdysi dávno v daleké zemi žil chudý chlapec. Jmenoval se Aladin. Každý den se procházel po trzích mezi lidmi, měl rád ten ruch a rád se koukal na všechny ty krásné věci, které tam kupci nabízeli. Však se mohl jen koukat, on i jeho matka byli chudí a nemohli si nic z toho dovolit.

Jednoho dne potkal Aladin na trhu zajímavého muže. Vypadal jako bohatý kupec z dalekých zemí, ale ve skutečnosti to byl čaroděj. Vyprávěl Aladinovi příběhy plné dobrodružství. Chlapec je moc rád poslouchal a večer je vypravoval matce.

„Já ti nevím, Aladine,“ povídala matka. „Mně se ten člověk nezdá. Příběhy má zajímavé, což o to, ale dávej si na něj pozor. Vůbec ho neznáš a ty jsi takový důvěřivý. Všichni lidé nejsou jen hodní a čestní.“

Ale druhý den toho čaroděje potkal Aladin znovu. Jeho příběhy byly ještě zajímavější než včera. Pak vzal Aladina za město.

Pohádka pro děti - Aladin a kouzelná lampa
Aladin a kouzelná lampa

„Chtěl bys také zažít malé dobrodružství?“ zeptal se čaroděj.

„Jasně že jo. Ale tady ve městě se sotva nějaké najde.“

„Tady je vchod do podzemní hrobky. Ty jsi štíhlý, ty se tam protáhneš.“

„Nic tu nevidím. Jen skály a písek,“ mračil se Aladin na místo, kam ukazoval čaroděj.

„Však taky musím říct heslo. Teda kouzlo. Jakmile se vchod otevře, proklouzneš tam a přineseš mi starou olejovou lampu. A na nic jiného tam nesahej, jasné?“

Aladin měl ještě spoustu otázek, ale čaroděj už začal brblat kouzelnou formuli. Kameny se od sebe odsunuly a otevřely škvíru tak úzkou, že měl i Aladin co dělat, aby se protáhl dovnitř.

Jakmile byl dole, obklopila ho tma a zatuchlý pach místa, kam dlouho žádná noha nevkročila. Když se rozkoukal a přivykl šeru, málem se údivem posadil na zadek. Kolem něj bylo tolik zlata, šperků a drahého kamení, že se nebyl schopný pohnout. Tohle nikdy v životě neviděl.

„Tak dělej, dělej. Mazej pro tu lampu a ničeho si nevšímej,“ křičel ze shora čaroděj.

Aladin se rozběhl na konec hrobky pro lampu. Vzal ji a nesl zpět. Tu ho ale učaroval krásný prsten. Neodolal, sebral ho a nasadil si ho na prst. A proč si vzít jen prsten? Ještě něco pro mámu, ať už se nemusí mít špatně. Nabral hrst zlata do kapsy.

„Aladine, dělej! Otvor se brzy zavře. Hoď mi tu lampu,“ naléhal čaroděj.

„Tak mě napřed vytáhněte nahoru,“ řekl Aladin, protože nebyl zas tak hloupý.

Čaroděj neochotně vytáhl Aladina nahoru, vytrhl mu z rukou lampu a snažil se ho shodit zase zpět dolů do díry. To se mu i povedlo, ale Aladin mu stihl lampu sebrat a spadl do hrobky i s ní. Otvor se uzavřel a čaroděj měl smůlu.

Aladin seděl obklopený tmou a přemýšlel, proč byla pro čaroděje taková stará zaprášená lampa tak důležitá. Pohladil ji, aby z ní setřel prach, když vtom se lampa začala třást. Aladin ji opatrně položil na zem a sledoval, jak se z hubice lampy souká dým. Ten se vytvaroval do postavy muže v podivném oblečení.

„Jsem džin této lampy. Kdo mě přivolá, tomu sloužím. Co si přeješ, můj pane?“ promluvil ten duch.

„Proč máš na sobě růžovou sukničku pro děti a pirátský klobouk?“ zeptal se ho podezřívavě Aladin.

„Promiň, ale v lampě je hrozná nuda. Musím se taky nějak bavit. Vydrž, převléknu se.“

Dým se vsákl do lampy a v okamžiku byl zpět džin. Tentokrát už vypadal normálně.

„Tak teď to přání. Splním ti cokoliv.“

„Vážně?“ nevěřil mu Aladin. „Tak ať se objevím doma i s pořádným kusem pokladu, co se tu povaluje.“

Ani se nenadál a už byl doma i s penězi. Objal matku a oba se radovali, že se budou mít dobře.

„Budu boháč! Budu moci požádat o ruku sultánovu dceru,“ radoval se Aladin.

Sultánova dcera Jasmínka se mu líbila už dlouho. Vídával ji, když jezdila v kočáře po hlavní cestě skrz trhy. A jak si usmyslel, tak také udělal.

Sultán souhlasil, ale měl jednu podmínku.

„Dám ti svou dceru za ženu. Ale musíš jí postavit krásný palác, který jen tak někdo nemá.“

Aladin se jen pousmál. S kouzelnou lampou to přece nebude problém. Dal džinovi pokyny a palác během chvilky stál na místě. Jasmínka měla radost, protože i jí se mladý Aladin líbil.

Nikdo netušil, že čaroděj spřádá plán, jak se zmocnit své lampy. Zprávy o boháčovi, který postavil palác z ničeho, mu neušly a přivedly ho na Aladinovu stopu. Převlékl se za chudého kupce s olejovými lampami a vyrazil před palác.

„Staré lampy za nové! Skvělý obchod! Vyměním vaše staré lampy za nové!“

Princezna Jasmínka to uslyšela. Aladin nebyl doma, a tak vzala jejich starou lampu, že ji vymění. O tom, že v ní dřímá nějaký džin, neměla ani tušení. Vyměnila lampu. V ten moment palác zmizel i s Jasmínkou. Čaroděj ji díky kouzelné lampě unesl kamsi do svého úkrytu.

Aladin se chtěl hned vydat na cestu Jasmínku hledat, ale kam by se pro ni měl vypravit? Naštěstí byl chytrý a vzpomněl si na prsten, který sebral tehdy v hrobce. Když byla kouzelná lampa, mohl by být i prsten. Hned ho začal třít a skutečně. Během chvilky před ním stál další džin, o něco menší než ten z lampy, a čekal na jeho přání.

Sotva ho Aladin vyslovil, palác byl zpět i s Jasmínkou a čarodějem. Čaroděje chytili vojáci a sultán ho nechal zavřít do vězení.

Od té doby se jim tam všem žilo dobře. Aladin nikdy nezapomněl na to, že býval chudý chlapec, nezpychl a vždy se snažil pomáhat těm, kteří se ocitli v nouzi jako tehdy on.

4.6/5 - (147 votes)

Komentáře: 2

  1. Pohádka byla hezká. Nicméně po polovině mi přijde, že začala docházet baterka v počítači a je to takové zavřené na tři řádky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..