Fotbalové utkání

Za zeleným údolím v malované vesnici žije několik dětí. Všechny mají rády jednu hru. Fotbal. Každý den všichni kopou do míče, zkoušejí kličky, nahrávky, ale hlavně se učí spolupracovat a být kolektivní hráči. Fotbal není jen o tom kopat do balónu a dávat rány, je to o týmu. O tom, že hráči se musejí naučit spoléhat jeden na druhého a přihrávat si. O tom se přesvědčily i děti z malované vesnice. Stalo se to nedávno na podzim.

Venku bylo sice sychravo, ale pořád celkem dobré počasí na to, aby se mohl konat fotbalový zápas. Tehdy měly hrát děti z malované vesnice, říkaly si Malované kopačky, proti dětem ze zeleného údolí. Ty si říkaly Zelenáči. Obě skupiny dětí poctivě trénovaly. Zelenáči i Malované kopačky toužili vyhrát.

Když nadešel den velkého fotbalového utkání, byli všichni nervózní. Na tribunách kolem hřiště seděli rodiče a babičky s dědečky. Chtěli své malé hráče povzbuzovat. Na hřišti si kapitáni podali ruce a rozhodčí zvolal: „Až zapískám, můžete začít. Ale nezapomeňte na to, ať je vše férové. Žádné podvody, žádné fauly, chci vidět hezkou hru, kterou si budete užívat.“

Jakmile rozhodčí písknul, fotbal započal. Diváci povzbuzovali své děti. Malované kopačky byly rychlejší a neskutečnou rychlostí přebíhávaly na hřišti ze strany na stranu. Zelenáči zase měli větší sílu, takže uměli pořádně vystřelit nebo nahrát přes celé hřiště. Oba týmy byly moc dobré. Už to vypadalo, že to skončí remízou, když v tu chvíli Zelenáči začali něco kazit. Místo toho, aby si nahrávali a pomáhali, si jen nadávali.

A tak se mezi hráči od Zelenáčů ozývalo stále dokola: „Ty to nevidíš? Proč jsi to nezpracoval? Co to děláš? To jsi měl doběhnout! Pohni si, nebuď lenivý!“ Namísto spolupráce dělali chybu za chybou, byli roztržití a nazlobení. Malované kopačky toho využily a daly Zelenáčům svůj první gól. Měly velkou radost. Zelenáči naštvaně hleděli na zelený trávník a kopali nohama do trávy.

Tehdy se v hledišti napřímil jeden moc důležitý host. Byl to fotbalista, který patřil mezi nejlepší. Nemohl se na chování od Zelenáčů dívat, a tak si je všechny zavolal na střídačku. Malí fotbalisti nejdříve byli v šoku. Všichni dobře věděli, kdo to je. Byli nadšení, když si je zavolal zrovna on.

Bývalý fotbalista se k nim naklonil a řekl: „Sleduji vás od začátku zápasu. Umíte hrát moc dobře.“ „Tak proč jsme teda dostali gól?“ zeptal se jeden z hráčů. Fotbalista se jen usmál a pokračoval: „Protože nespolupracujete. Jen po sobě křičíte. Neužíváte si tu hru, nehrajete jako tým. To je vaše chyba. Když budete všichni za jednoho a nebudete si nic vyčítat, můžete vyhrát. Ale hlavně si hru užijete a vychutnáte. Budete mít z toho radost.“

Zelenáči se zamysleli. Fotbalista měl nejspíš pravdu. Když pak vyrazili na hřiště, pamatovali na jeho slova. Nekritizovali se, nenadávali si, nahrávali si, užívali hru a navíc dali gól. Bylo to skvělé. A i když zápas skončil remízou, měli velkou radost ze hry.

Po skončení zápasu se dívali na tribunu i na střídačku. Hledali velkého fotbalistu a chtěli mu poděkovat. Už tam ale nebyl. Jako by zmizel. Jen na střídačce ležel na lavičce vzkaz: „Já věděl, že to zvládnete.“ Zelenáči byli rádi, že jim někdo ukázal, jak na to, a že jim připomněl, že fotbal není jen o výhře, ale o spolupráci.