Johanka a loupežníci

V lesích žijí zvířátka a rostou tam stromy i houby. V lese můžeme najít lesní plody jako třeba borůvky a jahůdky. Já znám ale les, kde nebydlela vždycky jen zvířata. Do toho lesa se každý bál chodit. Byl černý, hluboký a hodně lidí říkalo, že je začarovaný. V tomhle lese totiž bydleli loupežníci. Každého, kdo se jen opovážil projít tímto lesem, okradli. Nikdo neví, kde přesně bydleli, a nikdo ani neví, kolik jich bylo. Všichni z nich ale měli velký strach.

Kousek od toho lesa v blízké vesnici bydlela odvážná holka. Jmenovala se Johanka. Neměla ráda nespravedlnost a ničeho se nebála. A když říkám ničeho, tak tím myslím taky nikoho. Takže ani zlých loupežníků, kteří žili v lese. Johance se nelíbilo, že se lidé bojí chodit do lesa. Nemůžou si tam natrhat borůvky, kamarádi si tam nemohli hrát a její rodiče tam ani nechtěli jít na hřiby. Tak se rozhodla, že s tím něco udělá. Loupežníky zkusí najít a zjistit, proč to vlastně dělají.

Vydala se tedy do lesa. Když už byla v lese dost hluboko, zkusila zavolat: „Hej! Loupežníci, kde jste? Já se vás nebojím a chci s vámi mluvit.“ Dlouho se nic nedělo. Ale Johanka se nevzdala a volala dál. Po nějaké době se začaly hýbat větve na stromech a posouvat keře, jako by byly živé. Najednou se před Johankou objevilo sedm loupežníků. Všichni byli špinaví, smrděli, byli rozcuchaní a měli v rukách různé pušky a nože. Na sobě měli nějaké hadry. Ani nešlo říct, jestli to bylo oblečení.

Kapitán loupežníků se před Johanku postavil a řekl: „Tak ty se nás nebojíš? Takový prcek? Můžeme tě oloupit a svázat tady někde ke stromu.“ Johanka se jen usmála: „A co byste z toho měli? Nemám, co byste mi vzali. Jsem přece malá holka. Peníze nemám ani nic jiného. A bát se vás? Já nemám strach z nikoho. Spíš jsem vám přišla říct, ať toho okamžitě necháte. Lidi se bojí chodit do lesa. A on není jen váš.“

Loupežníci nejdřív byli zaskočeni, že se jich nebojí tak malá holka, ale pak se začali neskutečně smát. „Tak ty nám budeš říkat, co máme dělat?“ Se smíchem na ní zvedl hlas jeden z loupežníků. „To ne, to bych si nedovolila. Jen vám chci poradit,“ odvětila Johanka. Když ale viděla, že po dobrém to nejde a že z ní loupežníci mají jen legraci, zamyslela se a zkusila to jinak. „Chápu, proč loupíte. Nemáte peníze a potřebujete je jako každý. Ale já znám jiný způsob, jak se dostat k penězům. A ještě k mnohem více penězům.“

Pak se chvíli odmlčela a loupežníci zpozorněli. Po chvíli pokračovala: „To byste ale nezvládli. Na to určitě nemáte. Tak nic. Já zase půjdu.“ Loupežníci se na ní vrhli, chytli ji a jeden přes druhého na ní začali pokřikovat: „Co máme udělat? My zvládneme všechno. Tak honem řekni, jak získáme více peněz?“

Johanka se usmála a řekla: „V první řadě se musíte okoupat. Pak se učesat a obléct do lepších šatů a hlavně čistých. Až tohle uděláte, sejdeme se zítra tady na tomhle místě a uvidíme, jestli jste dost silní, abyste zvládli, co vám řeknu.“ Pak Johanka odešla.

Loupežníci se nemohli dočkat peněz, a tak udělali vše, co jim Johanka řekla. Na další den je čekala na stejném místě. Nebyla tam ale Johanka sama. Stáli tam s ní dva muži s pilami a sekerami. Byli to dřevorubci z její vesnice. Když se tam objevili loupežníci, Johanka nevěřila svým očím. Vypadali úplně jinak. Byli čistí, umytí i učesaní. Dřevorubci ukázali loupežníkům, jak zacházet s nástroji a co s nimi dělat. Jak sekat a řezat dřevo a kam ho skládat.

Johanka se jen usmála a ještě loupežníky popíchla: „Tak schválně, jestli tohle zvládnete.“ Loupežníci se dali do práce. Chtěli ukázat, jakou mají sílu. Když byla práce hotová, dřevorubci loupežníkům dali tolik peněz, že se jim o tom mohlo jen zdát. Celí šťastní se hned domlouvali na další práci.

Od té doby už se do lesa nikdo nebojí. Loupežníci tam pořád bydlí, ale už nikoho neokrádají. Johanka jim ukázala, že jsou i lepší činnosti, za které dostanou peníze. A ještě k tomu můžou ukázat, jakou mají velkou sílu.