Na podzim se děje spousta různých věcí. Příroda se chystá na zimu a také zvířátka se na ni musí nějak připravit. Některá se chystají na zimní spánek, jiná si shromažďují zásoby jídla a někteří ptáci odlétají na zimu do teplých krajin. Například husy. Ne vždy je ale takové odlétání a stěhování jednoduché. Stačí, aby se v hejnu objevil někdo, kdo je trošku sobec, a už je zaděláno na průšvih. O tom se dnes přesvědčila husa jménem Mery.
Byla to kapitánka celého hejna. Musela dohlížet, aby se nikomu nic nestalo, aby nikdo nezabloudil a aby všechny husičky pěkně doletěly tam, kam měly. Jednou, když se chystalo její hejno odletět, začaly se počítat. Vmžiku zjistily, že jim někdo chybí. Nejsou všechny vzorně nachystané. Už to chtěla Mery řešit, už už si dělala starosti, aby vše stihly, když vtom přiletěla poslední husa.
„Hildo!“ zlobila se kapitánka Mery. „Zase jsi přišla pozdě! Kde jsi byla? Za chvíli musíme vyletět. Nesmíme se zdržovat. Zima je za dveřmi.“ „Promiňte, já jsem se nějak zapomněla,“ zkoušela se omluvit husa Hilda. Mery už byla nervózní, aby se vše stihlo, a tak se jen otočila a řekla: „Husy, každá na své místo. Na nebi utvoříme formaci, ať máme dobrý odpor větru a ať máme každá dostatek sil. Tak letíme!“
Celé hejno se ukázkově zvedlo. Krásně se seřadilo do tvaru šipky a máchalo křídly jako jeden muž. Všichni stejně. Radost se na to podívat. Netrvalo to ale dlouho a znovu se ozvala Hilda. Nelíbilo se jí, že měla místo úplně vzadu. A tak si začala stěžovat. „Mery, proč musím být vzadu zrovna já?!“ volala Hilda na svou kapitánku. Mery ji ale neslyšela, proto se Hilda vydala za Mery. Drala se dopředu: „Já a poslední. Vždyť já mám ze všech tu největší rychlost a sílu. Proč musím zrovna já trčet vzadu,“ lamentovala Hilda a snažila se všechny předběhnout.
Ale jak přes všechny ostatní přelétávala, začaly se na ni ostatní husy zlobit a pokřikovat: „Hej, nepředbíhej. Proč nejsi na svém místě, my taky nepředbíháme. To se nedělá.“ Hilda si jich ale nevšímala a letěla dál. Jak se ale tak posouvala vpřed, změnil se mezi křídly hus vítr a mrštil s ní na jinou stranu. Bylo to ve velké výšce a rychlosti, a tak si při tom nárazu větru Hilda pohmoždila křídlo. Bolest jí vystřelila až do konečků peří a Hilda začala pomalu ztrácet rychlost a nakonec padat.
Když to uviděly ostatní husy, všechny k ní rychle přiletěly a snažily se jí pomoct. Nakonec ji zachránily a po zbytek cesty ji statečně nesly. Střídaly se, měnily formace i rychlost podle potřeby. Nebylo jednoduché nést Hildu celou cestu až na jih. Přesto se její kamarádky nevzdaly. Přece tak se to mezi přáteli dělá.
Když doletěly do teplých krajů, Hildě se ještě dlouho poté křídlo léčilo. Byla ale šťastná, že už je v teple a že vše dobře dopadlo. Už se nikdy nechtěla hádat ani předbíhat. A i když si pořád myslela, že má nejvíc síly a nejlepší rychlost, rozhodla se, že ji nemusí využívat jen v první řadě. I vzadu může být důležitá. Navíc jí její kamarádky husy ukázaly o hodně větší sílu, než může mít sám jedinec, když ji celou dobu společně nesly a nenechaly ji napospas.
