Země kouzel

Byla jedna kouzelná krajinka, která se jmenovala Aladia. Tato kouzelná země se rozprostírala daleko za naším světem. Byl to svět, ve kterém nežili žádní lidé, ale něco úplně jiného – kouzelné bytosti. A právě v této barevné krajině bylo každý den veselo.

Pole byla posetá všelijakými kvítky, které kvetly do krásy. Husté stromy v lesích nebyly zelené, jak je známe my, ale byly růžové či fialové a na sluníčku se jejich listy krásně třpytily. Krásné víly vesele létaly z kvítku na kvítek a zpívaly si a tancovaly v teplém vánku jarního větru. Malí skřítci si hráli u duhového jezírka. Duhové bylo proto, že bylo plné bonbónů a právě ty měli skřítci tak moc rádi. Když zrovna neplnili tajná přání jiných zvířátek či kouzelných bytostí, tak právě ochutnávali všelijaké bonbóny. Každý byl však jiný. Jeden byl kyselý, další banánový či čokoládový. Stateční růžoví a bílí jednorožci se honili na louce. Všechno bylo skvělé. Každý žil v harmonii a jejich krajinka byla právě proto tak kouzelná.

Jednoho dne si skřítek Lupi pochutnával na sladkostech z duhového jezírka, když ho z pojídání chutných sladkostí vyrušil nečekaný zvuk. „Co to bylo? Slyšeli jste to i vy?“ zeptal se ostatních skřítků, ale ti nechápavě kroutili hlavou. Lupimu to ale nedalo. Zvuk stále sílil. A nebyl to vlastně ani tak zvuk, jako spíše jakési volání. Lupi vyšel z duhového jezírka, procházel pomalu barevný třpytivý lesík a následoval tajemný zvuk. Malý skřítek se netrpělivě poškrábal ve svých zelených vláscích a přeskakoval jeden kamínek za druhým. „Co to jen je?“ říkal si pořád a následoval tajemné volání.

„Pomoc!!“ tajemný zvuk konečně zesílil a skřítek Lupi rychle utíkal za tím voláním. Rychle proběhl lesem, přeskočil každý kamínek či kouzelný kvítek a utíkal, co mu jeho malé nožičky stačily.

„Ahoj?“ ozvalo se za Lupim. Malý skřítek se otočil a za ním ležel pod velkým kusem třpytivého stromu malý bílý jednorožec. „Pomůžeš mi prosím? Zasekl jsem se tady. Padl na mě starší strom,“ řekl malý jednorožec uplakaně. Lupi přikývl, i když věděl, že sílu na to nemá, aby zvedl mohutný barevný kmen stromu, ale věděl, že má moc plnit přání.

„Hmm, já jsem jen obyčejný skřítek, nemám sílu to zvednout, ale přej si to, aby ses z toho stromu dostal a byl opět svobodný, a ono se to splní. Já jsem totiž kouzelný skřítek, ale musíš v něco věřit a silně si to přát, říct mi to a pak se to splní,“ řekl Lupi odhodlaně. A tak to také bylo. Malý bílý jednorožec, který se představil jako Glitr nahlas vyslovil své přání, aby se dostal zpod velkého stromu a mohl být opět volný.

„Děkuji!“ vyskočil na nohy jednorožec Glitr a radostí začal poskakovat kolem Lupiho. Skřítek Lupi však nerozuměl tomu, proč byl on jediný, který slyšel jednorožce křičet o pomoc. Ale nevadilo mu to, byl totiž velmi rád, že jednorožci pomohl a přání mu splnil, když to skutečně potřeboval.

Musíme si přece pomáhat, i když jsme každý jiný, bez ohledu na to, odkud jsme. A tak se z Lupiho a Glitra stali nerozluční přátelé, kteří pomáhali v kouzelné krajině Aladii každému, kdo to opravdu potřeboval.