Příběh o indiánce

Daleko odtud v indiánské zemi žila jedna holčička. Měla dlouhé černé havraní vlasy, vždycky spletené do dvou dlouhatánských copů. Nosila na hlavě pestrobarevnou čelenku, ve které měla zapíchnuté peří. Jmenovala se Inčučuna. Její maminka i tatínek byli taky indiáni a žili ve vysokých stanech.

Inčučuně se moc líbilo žít jako indiánka. Uměla rozdělávat oheň bez sirek a nebo malovat na kameny. Taky jako správná indiánka rozuměla zvířatům. Když byla Inčučuna starší, čekala ji zkouška. Každá indiánka měla svého koně. Na ničem jiném nejezdili. Koně byli pro ně ti nejlepší přátelé i pomocníci. Jenže indiáni si koně nekupovali. Museli si najít koně divokého, ochočit si ho a sblížit se s ním. A to nebylo jen tak. A přesně taková zkouška čekala indiánku Inčučunu. Musela si najít svého koně.

Několik měsíců už chodila na louku za lesem, kde se sem tam divocí koně ukazovali. Jeden z nich se jí moc líbil. Byl černý jako její vlasy. Jeho lesklá hříva se na slunci třpytila. Byl nádherný a Inčučuna si ho moc chtěla ochočit. To chtělo ale čas a hodně trpělivosti.

Nějakou dobu koně pozorovala. Jednou si indiánka přímo na louku sedla. Seděla tam klidně a čekala. Po chvíli slyšela dupot kopyt. Položila si ruku na zem, zavřela oči a cítila, jak se otřásá zem, když koně běží. Celé stádo si přiklusalo na louku. Někteří si dávali šťavnatou trávu, jiní jen pobíhali, ale ten nejčernější z nich pokukoval po Inčučuně. Opatrně se k ní přiblížil a snažil si ji očichat.

„Jen klid. Musím být klidná. Pojď se na mě podívat, fešáku, jen pojď,“ říkala si potichu pro sebe indiánka a ani se nehnula. Nechtěla ho vyplašit. Když už byl kůň skoro u ní, odfrkl si a odběhl. Inčučuna to ale nevzdala. Věděla, že musí být trpělivá. Každý den chodila na louku, seděla tam a čekala, až přiběhnou koně. Pak nechávala černého koně, aby ji pozoroval a občas se jí dotkl. Celou dobu, kdy se kůň pokoušel nesměle přiblížit k indiánce, trpělivě a klidně seděla.

Jednou, když Inčučuna seděla na louce a čekala na koně, z ničeho nic z lesa přiběhl vlk. Mladá indiánka úplně ztuhla. Kdyby začala utíkat, tak by ji vlk chytil. A tak dál seděla a doufala, že odejde nebo že se mu ubrání. Vlk slídil kolem Inčučuny a s vyceněnými zuby si ji prohlížel. V tu chvíli indiánka cítila, jak to na zemi duní. Přibíhali koně.

Když se objevili na louce a černý kůň viděl, jak Inčučuna sedí uprostřed a blízko ní je vlk, neváhal ani vteřinu a rozběhl se k ní. Postavil se před ní na zadní a začal ržát. Silně vykopával nohama a svým tělem indiánku chránil. Vlk poznal, že kůň Inčučunu brání. Sklopil uši a odešel.

Pak se černý kůň otočil k mladé dívce, která pořád seděla na zemi, a svou velkou hlavou se jí opatrně otíral o ruce. Inčučuna ho hladila a po tváři jí radostí tekly slzy. Černý kůň pro ni riskoval svůj život.

Tak dlouho čekala, až se k ní přiblíží. Tak dlouho doufala, že jí to dovolí. A teď k ní přišel sám. Chtěl to, a dokonce ji ochránil. Její trpělivost se jí vyplatila.

Když dneska půjdeš přes indiánskou zem, uvidíš mladou a moc hezkou dívku s černými dlouhými vlasy, jak jezdí na krásném černém koni. Nemá sedlo a ani uzdu. Sedí mu jen na hřbetě a drží se jeho hřívy. Věří si, rozumí si a chrání se.