Každá straka má ráda lesklé věci, to ví všechny malé děti. A straka z naší pohádky, to nebyla žádná výjimka. Kradla kde se dalo. Šperky, mince, drahokamy, dokonce i sojčí peříčko z hnízda uloupila, zkrátka bylo to s ní k nevydržení. Ostatní zvířatka jí domlouvala a vysvětlovala, ale straka vždy slíbila, že zlodějiny nechá, ale za chvíli už zase lítala nad lesem s lesklými řetízky v zobáku.
„Takhle to dál nejde”, řekla si jednou v podvečer moudrá sova, která ze své dutiny dobře viděla do stračího hnízda plného uloupených věcí. Musíme na straku vymyslet lest, která ji naučí, že krást se nemá. Lámala si hlavu celou noc, co by tak na straku mohla připravit, ale nic ji nenapadalo. Až když se ráno chystala schovat se do své dutiny a pořádně si zdřímnout, zaujaly ji v dálce se lesknoucí kapky rosy na louce. To by mohlo být ono!
Další večer si sova zavolala straku k sobě na strom a tajuplným hlasem jí zašeptala: “Strako, dnes jsem si všimla, že támhle v dálce na louce se v ranním sluníčku leskla celá kupa drahokamů. Měla by ses tam ráno letět podívat, jistě se ti budou líbit a nějaké si odneseš do svého hnízda!” Straka nevěřila vlastním uším. Celá nedočkavá ani usnout nemohla, už aby bylo ráno. Hned jak vykouknul zpoza mraků první paprsek sluníčka a rozehnal tmu, rozletěla se straka směrem k louce, kterou jí sova ukázala.
A opravdu, už z dálky se celá louka leskla spoustou drahokamů. Hned na okraji louky se straka snesla dolů a zobla po prvním drahokamu. Ale ouha, v zobáčku jí nic nezůstalo. Zkusila to tedy znovu a znovu, ale lesklá kulička jako by se vždycky vypařila. Strace to pomalu začalo docházet, nechala se nachytat!
„To přece nejsou drahokamy, vždyť je to obyčejná rosa!”, křičela směrem k soví dutině. A sova? Ta se jen potutelně usmívala, schovaná ve svojí dutině.
