Pohádkový dědeček

4 min. čtení

Za devatero řekami a za devatero horami stála chaloupka. Vypadala jako perníková, ale nebyla. Byla úplně celá dřevěná. Její okna byla malovaná a z komína vždycky vystupoval dým z voňavého dřeva. V té chaloupce bydlel pohádkový dědeček. Byl to nejlepší vypravěč pohádek. Děti i zvířátka z celého okolí chodila za dědečkem poslechnout si jeho příběhy.

Jednou se blízko dřevěné chaloupky loudali dva kluci. Nevěděli, co mají dělat, a tak z nudy rozkopávali hříbky, lámali keře a zašlapávali květiny. Dědeček je chvíli pozoroval, pak vyšel ven z chaloupky a zeptal se jich: „Co to děláte? Proč takhle ničíte všechno kolem?“

Oba chlapci se zarazili. Nevěděli, že je někdo vidí. „Dobrý den, dědečku. Nevěděli jsme, že tady někdo je. My jsme bráchové Vilík a Viktor. A strašně se nudíme. Nevíme, co máme dělat,“ přiznali se kluci.

„No to ale neznamená, že musíte řádit tady v okolí a ničit, co najdete. Když nemáte co dělat, sedněte si tady na lavičku před mojí chaloupku a chvíli počkejte,“ odpověděl dědeček a vešel do domečku.

Po chvíli se ukázal venku s dvěma hrnky v ruce. Vonělo z nich právě uvařené kakao. Podal je klukům a řekl: „Budu vám vyprávět příběh, který se stal už hodně dávno.“ Vilík a Viktor drželi pevně každý svůj hrnek a pomalu usrkávali horký nápoj. Nejdřív se jim nechtělo dědečka poslouchat. Mysleli si, že to bude nějaká nudná pohádka, kterou už stejně znají. To ale netušili, co se bude dít.

pohadkovy-dedecek
Pohádkový dědeček, Zdroj obrázku:  depositphotos.com

Jakmile začal dědeček vyprávět, sletěli se kolem něj ptáčci, přiběhly srnky, zajíci vylezli ze svých nor a ježci taky rychle přicupitali. Všechna zvířátka si pěkně sedla blízko kluků a pozorně poslouchala. Když dědeček vyprávěl o podzimu, najednou začalo padat listí a jemně se zvedl vítr. Když mluvil o hudbě, ptáčci začali krásně cvrlikat. Když vyprávěl o kouzlech, přiletěl od lesa třpytivý vír a prolétával mezi kluky a mezi zvířátky.

Vilík a Viktor si připadali jako v pohádce. Drželi své hrnky a s otevřenou pusou hltali každé slovo, které dědeček vyslovil. Nevěděli, jestli se mají koukat na zvířátka, nebo na divy, které se kolem nich při vyprávění dějí. Když dědeček skončil, zvířátka spokojeně odcupitala zpátky do lesa.

„Tak co, líbilo se vám vyprávění, nebo to byla nuda?“ zeptal se dědeček udivených kluků. „To bylo skvělé!“ vykřikli oba najednou. „Jakmile se budete zase nudit, místo abyste dloubali do okolí, přijďte zase na kakao a pohádku. Vždycky si na vás čas najdu,“ usmál se na ně dědeček a rozloučil se s nimi.

Od té doby Vilík a Viktor pravidelně chodí k chaloupce. Vždycky si sednou na lavičku a volají: „Dědečku, vyprávěj!“ Zjistili, že nepotřebují nic jiného. Stačí jen čas, který jim dědeček věnuje. Čas od rodičů a babiček a dědečků je totiž pro děti to nejdůležitější. Je pro ně kouzelný i bez kouzel.

4.8/5 - (100 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..