O vesničce, kde se všichni tuze báli

V jedné vesničce žili sami takoví, co se úplně všeho báli. Spíš než o místo šlo o seskupení lidí. Stěhovali se totiž velmi často. Jak to vypadalo, že se na ně řítí něco nebezpečného a že by mohli přijít k úrazu, hned se pakovali pryč.

Ti nejbohatší si mohli dovolit takovou vymoženost, jakou jsou domečky s nožičkami. Zjevilo-li se na obzoru jakékoli nebezpečí, jejich domečky vzaly nohy na ramena a utíkaly si najít nový plácek k bydlení. Zatímco ti v domečcích bez nožiček museli nejprve pobalit saky paky a teprve potom utíkat do bezpečí. Nemluvě o tom, že na novém místě museli znovu stavět domečky, ve kterých by mohli bydlet. A taková stavba domečku je taky o strach – cihla vám může spadnout na nohu nebo se klepnete do prstu kladívkem při zatloukání hřebíků.

Po mnoha útěcích při známkách hrozícího nebezpečí se jim podařilo najít místo, které bylo veskrze bezpečné. Nikdy se tam neudálo nic nečekaného. V blízkém okolí nebyly žádné strašidelné lesy ani hrady. Voda v potůčku tekla líně a pomalu, ani z té nehrozilo žádné nemilé překvapení. Žádné hory, ze kterých by se na ně něco vyřítilo, jen malý, asi dvoumetrový kopeček porostlý trávou. O strašidlech, meluzínách nebo ohnivých mužících v tom kraji nikdy nikdo neslyšel. Široko daleko nebylo nic zlověstného, prostě nejlepší místo pro život.

Dlouho, předlouho si tam spokojeně nažívali, žádný důvod ke strachu neměli. Sice nezapomněli, že svět je plný strašlivých věcí a bytostí, ale v jejich nové vesničce se nic takového nevyskytovalo.

Až jednou… podivný zvuk, jako když tahá kočku za ocas. Vycházel zpoza malého kopečku u vsi. Všichni zbystřili a postupně se seběhli na návsi, aby zmapovali, zda jde o něco strašidelného, nebo ne. A hrozivý zvuk byl čím dál strašidelnější a hlasitější.

Řeknu vám, ten zvuk nevěstil nic dobrého. Vyvolal by strach i v daleko statečnějších lidech, než byli obyvatelé vesničky. Kdykoli dříve už by utíkaly první domky do daleka, ale když tady byl vždy takový klid a bezpečno, že se zprvu všichni zdráhali uvěřit tomu, že by to mohlo skončit.

Tak a teď babo raď, co dělat! Nuž nakonec starosta zavelel: „Nemůžeme se bezdůvodně odstěhovat z naší krásné vesničky, vždyť tu bylo po celý čas tolik bezpečno. Kde takové místo zase najdeme, ptám se, kde? Někdo zkrátka musí jít a podívat se tam, o co vlastně jde. Třeba to ani nebude nic nebezpečného.“

A tak se hledal mezi vesničany někdo, kdo by se úkolu nebojácně zhostil. „Já se tak bojím, že se mi podlamují kolena, nedojdu tam,“ cedil skrz strachem drkotající zuby jeden. „Já mám od strachu tak velké oči, že přes ně ani nevidím,“ plakal druhý. Třetí si ukazoval na sevřené rty, jako by chtěl dokázat, že strachy ani nedutá. A podobně se z toho chtěli vyvléct jeden po druhém všichni obyvatelé vesničky. Navíc se zdálo, že nějak kradmo pokukují po starostovi. Nerodila se jim snad v hlavách myšlenka, že by to měl jít zkontrolovat on?! To nemohl dopustit, nechtěl pomyslet, co by se mu všechno taky mohlo stát při takové neuvážené odvážné výpravě. Ukázal na jednoho občana a koktavě mu poručil, že to bude on, kdo to obhlédne. Ale ten jen vrtěl hlavou, jakože v žádném případě. Jiný obyvatel do něj ale strčil, ať jde, když jej starosta vybral. Strčil do něj na oplátku také, ať si jde sám. A tak se strkali navzájem, do toho se začali popostrkovat další obyvatelé a už to jelo.

Strhla se vám taková bitka, že se všichni pobili na jednu hromadu, modřiny se zjevovaly jedna za druhou na tělech všech obyvatel, vyražené zuby létaly zleva doprava a začaly se hromadit chomáče vytrhaných vlasů. Bili se hlava nehlava a snad by se tam úplně zmrzačili, kdyby je neokřikl neznámý hlas. Musel je tedy okřiknout několikrát, protože byli opravdu v ráži. Byl to nějaký hospodář ze sousední vsi, který táhl osla. Podivoval se, proč se tak perou. Že šel jen kolem a viděl tu hrůzu. Vysvětlil jim, že se jeho tvrdohlavý oslík támhle za kopečkem šprajcl a nemohl jej donutit jít dál. Hospodář na něj vrčel a syčel, oslík zase nešťastně hýkal, že se mu pokračovat v cestě nechce. Najednou vesničanům došlo, že to byly ty zvuky, které je na smrt vyděsily. Nešlo o nic nadpřirozeného, to jen jejich strach hudrování hospodáře a hýkání osla natolik zveličil, že jim to znělo jako strašidlo z nejstrašnějších. Ještě se párkrát ujistili, že hospodář nic podivného za kopečkem neviděl a že všechny ty zvuky vážně vyloudil jeho osel. Teprve poté se odebrali, mnozí spíš odplazili, do svých domovů.

A tak vesničané poprvé poznali, že někdy je tím největším nebezpečím právě strach. Občas nás totiž vlastní strach donutí dělat neuvěřitelné věci. Snad se z toho poučili, však ještě po mnoho dní se ozývalo téměř ze všech domků bolestné skučení.