Lenička byla krásná okatá holčička, která bydlela v domě se svojí maminkou, tatínkem, starším bráchou a obrovským huňatým psem. Lenička měla svůj pokojíček se spoustou hraček. Často přebíhala od jedné hračky ke druhé, žádná ji dlouho nebavila.
Jednoho dne o letních prázdninách dostala od svého dědečka nádhernou panenku. Panenek měla hned několik, ale tuhle jednu si okamžitě zamilovala. Nová panenka měla krásné dlouhé blonďaté vlasy, velké oči a spoustu šatiček na převlékání. Kamkoliv se Lenička hnula, brala si s sebou také panenku.
„Leničko, zítra už začíná škola,“ zavolala si Leničku její maminka, „panenka na tebe počká doma. Znáš se, někde bys ji zapomněla.“ Lenička vytřeštila oči. „Tak to v žádném případě, mami! Musím ji ukázat všem spolužákům,“ odvětila Lenička a naštvaně utekla do pokoje.
První školní den si i přes maminčin zákaz zabalila panenku do aktovky tak, aby to nikdo doma neviděl. Panenku ukázala všem, na koho ten den ve škole narazila – všem spolužákům, všem učitelům a po cestě ze školy všem, koho na ulici potkala.
Protože byla Lenička už velká holka, tak jezdila ze školy domů autobusem. Na autobusové zastávce si zvesela povídala se svými kamarády, které celé prázdniny neviděla. V rozverném povídání pokračovala i v autobuse. Lenička zvesela štěbetala a zprudka rozhazovala rukama, když svým kamarádům líčila zážitky z prázdnin.
Když dorazila domů, rozhodla se, že si raději hned napíše domácí úkoly, aby si brzy mohla zase hrát se svojí panenkou. Vtom jako když hrom do ní udeří – ve své roztržitosti zapomněla panenku v autobuse. Lenička začala křičet na celý dům. Křik brzy vystřídal pláč. Od maminky dostala vyhubováno, že ji neposlechla a i přes zákaz nesla panenku do školy.
Během tohoto zjištění pokračovala nebohá panenka v cestě autobusem dál. Jako první si k ní přisedl obtloustlý pán. Spíše by se dalo říct, že ji rovnou zasedl. Vůbec si jí nevšiml. Panenka se už nemohla dočkat, až pán konečně vystoupí. Další cestující, která přistoupila, byla mladá paní, která s sebou vlekla obří nákup. A jak asi očekáváte, celý těžký nákup položila přímo na panenku. Také si jí vůbec nevšimla. Poté, co si tahle paní vystoupila, si k panence na sedačku přisedly dvě holčičky, které vůbec nezavřely pusy a jen povídaly a povídaly. Jak byly hlučné a upovídané, tak už panenku začínala bolet hlava a přemýšlela, kdy se pro ni Lenička asi vrátí. Už jí začínalo být smutno.
Jako poslední si k panence přisedla parta puberťáků. Ti jediní si panenky všimli a začali si s panenkou házet, a dokonce i kopat. Řidič autobusu je musel okřiknout. Když si vystoupili, nechali panenku jen tak pohozenou v chodbičce autobusu. Byla celá ušmudlaná a bolavá. Tělo měla samou modřinu. Slzy se jí řinuly z očí a myslela na svou Leničku.
Lenička zatím doma usedavě vzlykala, omlouvala se mamince a prosila oba rodiče, aby se vydali panenku hledat. „Když budeš hodná, donese ti třeba Ježíšek novou,“ uzavřela to nakonec maminka. S tím se ale Lenička nechtěla smířit, potřebovala zpět svou panenku, a tak šla prosit ještě za tatínkem.
Nakonec tatínka uprosila, nasedli do auta a vyrazili spolu do autobusového depa, aby se optali, jestli některý z řidičů panenku neviděl. Shodou náhod zrovna parkoval autobus, kterým Lenička jela domů. Poznala ho podle pana řidiče, se kterým před prázdninami jezdila domů každý den. Rozběhla se k autobusu, kde v uličce viděla svou panenku v zuboženém stavu. Vzala ji domů, pořádně jí okoupala, přeprala oblečení a učesala. Panenka byla ráda, že je konečně doma ve svém pokojíčku. Od té doby si Lenička už dávala na své věci pozor a panenku strážila jako oko v hlavě.
