Mlsný Péťa

Péťa chodil do druhé třídy a na celém školním roce měl nejradši prázdniny. Kdo by neměl! Teď se blížily ty zimní, vánoční, a děti už odpočítávaly dny, kdy se rozloučí se školou. Čekání na Vánoce jim zpříjemňoval adventní kalendář, kde si každý den našly maličký dárek.

Ve škole si ukazovaly, kdo co ve svém kalendáři našel. Někdo měl čokoládový, někdo bonbonový, jiný plný hádanek nebo postaviček z lega. Celá třída byla jako na trní a potěšilo je, že po nich paní učitelka už nechce tolik učení.

Naopak – škola si pro ně připravila plno vánočních akcí. Navštívili výstavu betlémů, zdobili stromeček nebo se šli podívat na adventní trhy. Na tělocvik si děti směly přinést sáně nebo lopaty a chodily se klouzat na nedaleký kopec.

„Kéž by to tak ve škole bylo pořád,“ říkal nadšeně Péťa, když přišel domů. Byl celý zmrzlý, jelikož se cestou ze školy kouloval s kluky.

„Budu péct perníčky, pomůžeš mi?“ zeptala se maminka.

„Ano, ano, ano!“ jásal Péťa.

Začala chystat těsto a Péťa jí napovídal. „Ještě vajíčka a máslo. A hlavně to voňavé koření.“ Poskakoval kolem maminky a podával jí suroviny z lednice a ze špajzu. Maminka mu dovolila zamíchat těsto v míse a společně ho pak dali odpočívat.

„Těsto se musí uležet, aby se nám z něj upekly ty nejlepší perníčky,“ vysvětlila Péťovi. Zamávali těstu, aby v lednici hezky odpočívalo, a byl čas jít spát. Druhý den byla sobota, a tak mohli celý den věnovat pečení.

Hned po snídani si Péťa všiml, že maminka už těsto vyndala z lednice, aby nebylo moc tvrdé. Přisunul si židli, aby lépe dosáhl, a pustil se do válení té největší placky, jaká se na kuchyňskou linku vešla. Pak si bral jednu formičku za druhou a vykrajoval. Pekáč se postupně zaplnil sněhuláky, sobíky, stromečky a kapříky. Také oblíbeným panem perníčkem nebo prasátkem. Péťa vykrajoval a maminka postupně dávala pekáče do trouby. Když bylo upečeno, naskládali všechny perníčky do velké krabice. Aby vydržely hezky měkké a voňavé, přidali k nim nakrájené jablíčko. Péťa si přál vyzkoušet, jestli se povedla hvězdička, a byla tam. Prostředek jablíčka jim sliboval štěstí na další rok.

„Perníčky budeme zdobit příští víkend. To už zapálíme čtvrtou svíčku na věnci,“ řekla maminka Péťovi.

„A kdy budu moct nějaký perníček ochutnat?“ žadonil Péťa a sledoval, jak krabice mizí na tu nejvyšší polici ve špajzu.

„Dnes už jsi ochutnával během pečení a musíme si nějaké schovat na Vánoce,“ řekla maminka.

„Teď kromě prázdnin budu čekat ještě na perníčky,“ naříkal Péťa. Bylo to jeho nejmilejší cukroví. Ještě víc ho zlobilo, když si kluci donesli do školy na svačinu perníčky z domova.

„To není fér, proč oni můžou a já musím čekat?“ pomyslel si. Špatná nálada ho provázela celý den.

Když přišel domů, rodiče byli ještě v práci. „Když si vezmu jeden perníček, nikdo si nevšimne, že zmizel. Maminka je přece nemůže mít spočítané.“ A tak se Péťa rozhodl, že zbaští jeden perníček. Přisunul si židli ke špajzu, ale aby dosáhl na krabici s perníčky, to nestačilo. Došel si tedy do pokojíčku pro ty nejtlustší pohádkové knihy a encyklopedie, které tam měl. Postavil z nich na židli komín a stoupl si na něj. Trošku se to kymácelo, ale na krabici úspěšně dosáhl. Vzal si jedno prasátko a krabici pečlivě uložil zpátky. Když si pochutnal na perníčku, všechno po sobě uklidil a šel si hrát. Celý večer byl trochu nervózní a sledoval rodiče, jestli si náhodou něčeho nevšimnou. O perníčkách nikdo nemluvil, a tak si potom v posteli nejen pořádně oddechl, ale naplánoval si, že si další den vezme znovu. Tentokrát ho ale přepadla pořádná mlsota. Vzal si rovnou pět perníčků a opět krabici uložil. A tak to šlo celý týden. Péťa si bral perníčků, kolik ho napadlo, a už je ani nepočítal.

V pátek skončila škola a začaly vánoční prázdniny. Maminka vyzvedla Péťu ze školní družiny dřív a těšila se, že stráví odpoledne zdobením perníčků. Po otevření krabice ji však čekalo velké překvapení. V krabici nezbylo skoro nic z toho, co před týdnem upekli. Péťa viděl, jak je maminka smutná, a začal se stydět.

„Snědl jsi to ty, nebo tatínek?“ zeptala se maminka.

Péťa by nedokázal ještě víc lhát. Sevřelo se mu bříško, rozbolela hlava a v tu ránu ho přešla chuť na všechno cukroví na světě.

„Byl jsem to já,“ přiznal se a rovnou mamince vysvětlil, jak kluci nosili perníčky na svačinu, jak na ně měl velikánskou chuť a jak je mu to teď líto. Maminka uznala, že toho opravdu lituje, ale nepřestávala být smutná.

„Tak budeme na Vánoce bez perníčků,“ řekla a šla vařit večeři.

Péťa si šel hrát, ale vůbec ho to nebavilo. Neměl chuť ani na pohádky v televizi. Byl smutný a styděl se za to, co udělal. Když přišel tatínek z práce, všiml si, že něco není v pořádku. Péťa už byl v pyžamu a listoval si v posteli pohádkovou knížkou. Tatínek si k němu vlezl do postele a zeptal se, co ho trápí.

„Mrzí mě, že jsem snědl skoro všechny perníčky a že je maminka kvůli mně smutná. A taky jsem o naše výborné perníčky připravil všechny návštěvy, které o Vánocích přijdou,“ vysvětloval Péťa nešťastně.

„Víš co? Běž spát a já do rána něco vymyslím,“ řekl tatínek a odešel z pokojíčku.

Ráno našel Péťa v kuchyni tatínka, jak listuje kuchařkou a má na sobě zástěru.

„Maminka šla na velký nákup, ke kadeřnici a ještě něco zařídit do města. Co kdybychom znovu upekli všechno, co jsi snědl?“ nabídl tatínek.

„Ano, ano, ano!“ radoval se Péťa a hned začal tatínkovi pomáhat s přípravou surovin.

Když se maminka vrátila domů, bytem se linula krásná perníčková vůně. Vešla do kuchyně, kde ji čekala mísa plná čerstvě napečených perníčků. Péťa jí běžel naproti a podával jí jeden speciální perníček. Bylo to srdíčko, velké asi jako dlaň, s pečlivě vyrytým vzkazem:

„Mám tě rád, mami.“

Maminka byla dojatá a měla velkou radost, jaké má doma šikovné kluky. A Péťa jí slíbil, že příští rok na Vánoce už tolik ujídat nebude.