V kouzelné říši, kde vše ožívá a každé živé stvoření má svůj hlas, se z okvětního lístku narodila malá dívenka. Veliká byla asi jako prst na ruce. Přes den se starala o květiny a zpívala jim. V noci spinkala v ořechové skořápce přikrytá lístkem růže. Všichni jí říkali Malenka.
Jednoho dne kolem květiny, na které Malenka bydlela, skákala žába. Když Malenku zahlédla, pomyslela si, že by to byla akorát nevěsta pro jejího syna žabáka. A tak Malenku popadla a odnesla k rybníku, kde se synem žila. Ale žabákovi se Malenka nelíbila, dokonce ji označil za ošklivou. Odskákal znechuceně pryč do hustého rákosí a máma žába pospíchala za svým synáčkem, o Malenku se už nestarala.
Malenka zůstala sedět uprostřed rybníka na leknínu a přemýšlela, jak se asi dostane na břeh. Byla tak maličká, že by tam nikdy nezvládla doplavat. Z očí jí začaly kanout slzičky, když tu jí je sfouknul jemný vánek. Ten vytvořil svými křídly nádherný motýl, který poletoval nad Malenkou. „Proč pláčeš, děvenko?“ zeptal se jí. „Žába mě sem odnesla a nechala mě tady. Já teď nevím, jak se dostanu na břeh,“ vypověděla mu Malenka své neštěstí.
Motýlek se usmál a vybídnul Malenku, aby mu vyskočila na záda. Pak ji odnesl na břeh a vysadil na lopuchovém listu. Dívence se ulevilo, že nezůstala opuštěná kdesi vprostřed rybníka. Neradovala se ovšem dlouho. Sotva zahnala žízeň rosou, něco nad ní zavrčelo. Ten cvrčivý zvuk vydával chroust, jak třel krovkami o konce křídel. Drobounká Malenka ho zaujala, popadl ji tedy a nesl pryč. Jak tak letěl, bzučel na něj hmyz: „To není nevěsta pro tebe, chrouste. Vždyť má málo nohou a žádná křídla.“ No a tak ji chroust pustil na zem.
Malenka se při pádu trochu potloukla a byla už vážně moc smutná. Od brzkého rána, kdy sotva otevřela oči, neměla ještě chvilku klidu. Pořád jí někdo unášel. Zdálo se ale, že se na ni konečně usmálo štěstí. Všimla si jí stará šedivá myš, a když vyslechla její příběh, pozvala ji bydlet k sobě do myší díry. Stala se Malenčinou chůvou a pečovala o ni jako o malou myšku. Tak si tam spokojeně spolu bydlely, až se začalo schylovat k zimě.
Malenka se šla ještě projít po venku, než napadne sníh, a našla na zemi ležet vlaštovku. Moc se polekala, že už ptáček nežije, ale pak si všimla, že dýchá. Vlaštovka byla jen promrzlá, nestihla zavčasu odletět do teplých krajin. Malenka na ni naskládala poslední listy třepotající se ještě na stromech a třela jí křidýlka. Vlaštovka se brzy probrala k životu a děkovala Malence za záchranu. Nabízela jí, ať s ní odletí k moři, kde je pořád teplo, ale Malenka nechtěla opustit svou chůvu.
Se starou myší pak přečkaly v myší komůrce celou zimu. Na jaře konečně vyběhla nadšeně Malenka znovu ven. Zpívala a radovala se. Pozoroval ji u toho krtek a zmyslel si, že si tu malou zpěvanku vezme za ženu. Ale Malence se nechtělo žít s ním pod zemí, ve věčné tmě. Krtek byl ovšem neodbytný a chtěl Malenku zatáhnout do svého podzemního domečku třeba násilím. Naštěstí se zrovna vracela na jaro vlaštovka, kterou onehdy Malenka zachránila. Když viděla, co se děje, zavolala na Malenku: „Pojď, Malenko, vyskoč mi na záda.“ Malenka se rychle vyhoupla vlaštovce mezi křídla a ta ji odnesla na rozlehlou louku plnou květů všech barev a tvarů. Tam byla před krtkem v bezpečí.
Brzy poznala květinového skřítka, který se zde staral o květiny, což Malenka tak milovala. Skřítek byl jen o chlup větší než Malenka, a jak se tak spolu starali o kvítí na louce, stali se nerozlučnými kamarády a po čase k sobě oba pocítili i něco víc. A tak se na louce konala veliká svatba. Vše hrálo barvami a na svatbu přiletěl motýl, který kdysi Malence pomohl, i její nejlepší kamarádka vlaštovka. Nemohla chybět ani chůva myš. Nektar z květů tekl proudem a všichni se veselili. Ostatně veselo bylo od té doby na louce už napořád.
