Na jednom malém dvoře uprostřed vesnice žilo kuřátko. I když po dvoře pobíhalo více kuřátek, toto kuřátko bylo ze všech nejžlutější a stalo se také nejpyšnější, že právě ono je to nejvíce žluté kuřátko. Chodilo se zobáčkem namířeným vzhůru a pomýšlelo, jak všechna ostatní kuřátka musí tu nádhernou žluť závidět. Ve skutečnosti ale kuřátka pranic nezáviděla. Vesele si spolu hrála a pyšného kuřátka si nevšímala.
Pyšné kuřátko bylo natolik zaslepenou svým vzhledem a pýchou, že si vůbec nevšimlo, že vlastně nemá žádné kamarády. Ale nevadilo mu to, bylo přece nejžlutější. Jednoho dne stala neočekávaná věc. Kuřátko se probudilo v temném kurníku, rozespale sezoblo pár zrnek pšenice a vyhuplo ven na dvůr a okamžitě se zarazilo.
Ostatní kuřátka totiž už nebyla žlutá, ale kropenatá, černá či rezavá, jak už to u starších kuřátek bývá. Pyšné kuřátko se podívalo na sebe a s úlekem zjistilo, že už není nejžlutější kuřátko, ale je také kropenaté, stejně jako ostatní. Najednou kuřátku došlo, že vzhled nic neznamená. Ale protože bylo moc pyšné, nemělo žádné kamarády. Smutně koukalo na ostatní kuřátka a bylo mu do pláče.
Najednou se z houfu skotačících kuřat odpojilo jiné kropenaté kuřátko a zamířilo k osamělému nešťastníkovi. Vesele na něj zamrkalo a zeptalo se, jestli si s nimi nechce jít taky hrát. Předtím pyšné kuřátko bylo ohromené, ale souhlasilo.
A když si konečně spolu s ostatními kuřátky hrálo, v duchu si usmyslelo, že už nikdy pyšné nebude.
