V září začíná hodně dětí chodit do školky. Pro mnohé z nich je to něco nového. Jsou tam noví kamarádi, nové dospělé paní učitelky, nové hry, nová jídla i nová pravidla. Do jedné takové školky začal chodit i Vojta. Neposedný kluk, který pořád něco vymýšlel a nechtělo se mu moc poslouchat. Hned jak přišel první den do školky, viděla paní učitelka na jeho šibalských očích, že to bude raubíř. Byl to hodný kluk, ale nevydržel stát na jednom místě a příkazy učitelky jako by neslyšel.
První týden ve školce paní učitelka vysvětlovala dětem pravidla. Jedno z nich se jmenovalo želvičkové. Paní učitelka vytáhla velký papír. Na něm byla namalovaná želva a kolem ní děti. Ukázala na obrázek a vysvětlovala: „Děti, tohle pravidlo se jmenuje želvičkové. Je moc důležité, aby se nikdo z vás ve školce nezranil. Želvy chodí pomalu, a tak i my ve školce nebudeme běhat a skákat, abychom nikoho nesrazili nebo sami nespadli. Samozřejmě pokud budeme všichni společně hrát nějakou hru, u které se poskakuje a běhá, pravidlo porušíme. Ale když se půjdeme pro pití, na záchod nebo uklízet hračky, želvičkové pravidlo dodržíme. Budeme pěkně chodit pomalu, ať někomu neublížíme.“
Sotva domluvila, Vojta vyskočil a utíkal na záchod. Vzápětí v dálce za sebou slyšel, jak na něj všichni volají: „Vojto, želvičkové pravidlo!“ A tak se to opakovalo několikrát za den. Skoro pokaždé, když někam běžel nebo si šel něco odnést. Nikdy totiž nedokázal jít pomalu. Vojta byl tak rychlý a neposedný, že vždycky vystartoval jako střela a pořád někde běhal. Občas něco shodil, jindy zase do někoho narazil. Paní učitelka z něj byla nešťastná. Teprve po několika měsících Vojta trošku zpomalil. Pořád si v hlavě opakoval želvičkové pravidlo.
Jednou se ale stalo něco, co ve školce všechny děti překvapilo. Děti už pěkně ležely po obědě ve svých postýlkách. Ještě sice nespaly, ale už odpočívaly. Paní učitelka seděla za stolem a četla dětem pohádku, když najednou zazvonil telefon. Paní učitelka se zlekla a aby ho stihla zvednout, rychle vyskočila a utíkala přes celou třídu. Jenže u židliček bylo už vytřeno a mokro. A jak tak paní učitelka pospíchala přes mokrou podlahu, uklouzla jí noha a natáhla se na zem jak široká tak dlouhá.
Všechny děti se seběhly kolem ní. Mezi nimi samozřejmě stál i Vojta. Usmál se na paní učitelku a povídá: „Paní učitelko, želvičkové pravidlo. Vy jste na něj dočista zapomněla.“ V tu chvíli se paní učitelka zastyděla. Sedla si a s úsměvem uznala: „Máš pravdu, Vojto. Já na želvičkové pravidlo úplně zapomněla. A pak to takhle dopadá. Přesně takhle, děti, se to nedělá.“ Všechny děti se začaly smát a byly rády, že se jejich paní učitelce nic nestalo. Od té doby už všichni pamatují na všechna pravidla. A dodržují je děti i paní učitelka.
