V minulosti byli draci často ochránci lidí. Milovali je a žili s nimi v míru. Bohužel postupem času se veškerá láska vytratila, protože na sebe lidé začali být zlí, a to se drakům nelíbilo. Tak se lidem ztratili z očí, ti na draky zapomněli, a bylo to.
Ale zůstala jedna hodná, vznešená dračice, která chtěla stále pomáhat. Říkali jí dračice Záchranářka, protože byla přesvědčená, že lidem může pomoct. Pomáhala a pomáhala, většinou jen s drobnostmi – když parta dětí ubližovala jinému dítěti, seslala déšť, aby se děti vrátily domů. Když se někomu špatně šlo, foukla mu vítr do zad. Nikomu se ale nikdy neukázala.
Postupem času bylo dračici líto, že nemůže zachránit všechny lidi na světě, a hlavně děti, že nedokáže být na více místech současně. Pozorně sledovala dění na zemi, jak se kdo chová, jaký je, a po dlouhé úvaze se rozhodla, že se jednomu chlapci ukáže. Ten chlapec byl velmi hodný. Byl trochu jako ona. Pomáhal starším lidem, chránil slabší a bezbranné, byl ke všem slušný. Počkala si, až bude hoch sám a slétla z výšin. Chlapec nevěřil svým očím. „Ty jsi drak?“, zeptal se vyplašeně. „Dračice, Záchranářka mi říkají,“ odvětila dračice. „Létám si nad městy a vesnicemi a pomáhám. Každému, koho vidím, se vším, s čím na dálku mohu pomoci. My draci jsme vám pomáhali i víc, ale pak jste začali být krutí k nám i k sobě navzájem. Většina z nás to vzdala, ale pár výjimek, jako jsem já, zbylo. Jen už nepomáháme přímo, ale na dálku. A mě moc mrzí, že jsem na to sama. Koukala jsem seshora, že ty jsi úžasný chlapec, nechtěl bys mi pomáhat? Myslíš, že bychom spolu mohli pomoct všem?“ Chlapec se na chvíli zamyslel a odpověděl dračici: „Pomoct všem nezní jako špatný nápad. Ale dokud na sebe budou lidi zlí, je to zbytečné. Všechny nezachráníme a nezměníme, ani kdyby nás bylo třeba deset. Dračice posmutněla. „Ale víš, co můžeme zkusit? Zachráníme naši vesnici. Je tady spousta lidí, co se k sobě nechovají hezky. Mezi nimi i děti. Co kdybys jim pověděla všechno, co jsi viděla, když jsi jim létala nad hlavami? Jak se k sobě chovali? Jen ať to všichni ví a třeba se nad sebou zamyslí.“
Mluvili spolu dlouho, ona chlapci vyprávěla, co viděla, co zažila, co si k sobě lidé všechno dovolí. On jí na oplátku vyprávěl o svém těžkém životě. O tom, jak vyrůstá bez rodičů – což už ona ale věděla – stará se sám o sebe, a kdyby jen o sebe, on se stará i o druhé! Nakonec se domluvili, že uspořádají shromáždění a dračice Záchranářka všem poví, kdo je, jak to bylo v minulosti a co všechno se děje ve vsi. Chlapec jí pomohl, nachystaly pozvánky, rozdali po vsi a v podvečer se konala na náměstí schůze.
Dračice statečně slétla mezi lidi. Ti se nejdříve vyděsili, protože vidět draka, to není jen tak. Ale když viděli, kdo ji s důvěrou doprovází, uklidnili se. Dračice dlouho mluvila. Vyprávěla o všem, co viděla. Ale nejen o tom, jaké naschvály jeden na druhé chystají, ale i o tom dobrém. Jak se o sebe lidé vzájemně starají, když se něco děje. Jak chtěl jeden utopit koťata, další ho sledoval, a rychle je běžel zachránit. A spoustu dalších příběhů. Pověděla jim i to, proč draci přestali pomáhat lidem. A že když se lidé začnou chovat k sobě hezky, tak možná zase sestoupí z nebe a začnou jim pomáhat. Ale do té doby to není možné. Vesničané si vše vyslechli, zatleskali dračici a pak se všichni objali. Dračice se přitiskla k chlapci, něžně se s ním rozloučila a pošeptala mu: „Teď už to máš na povel ty. Jdi a pomoz jim pochopit. Já jdu vyléčit další vesnici. Chlapec jí dal pusu na veliký čumák, a ona vzlétla. Letěla pryč, do mraků, a dodnes létá po světě, hledá a zachraňuje hodné lidi, kteří jen zapomněli, kolik je v nich dobra.
