O Smolíčkovi pacholíčkovi

Byl jednou jeden Smolíček, malý pacholíček, který bydlel u jelena se zlatými parohy. Jelen se o Smolíčka staral, ale vždy ho varoval, aby nikomu neotvíral dveře, když je sám doma.

Jednoho dne, když jelen odešel jako obvykle na pastvu, zazněly za dveřmi líbezné hlásky:

„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“

Smolíček si vzpomněl na varování jelena a neotevřel. Když se jelen vrátil z pastvy, Smolíček mu o příhodě s jeskyňkami řekl. Jelen ho pochválil a připomenul mu, aby opravdu nikomu neotevíral, zvláště jeskyňkám ne. Unesly by ho. 

Přešlo několik dní, když tu se ve chvíli, kdy byl Smolíček doma sám, opět za dveřmi ozvaly prosebné, líbezné hlásky. 

„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“

Smolíček neotevíral. Jeskyňky, které se skrývaly za dveřmi, se však nevzdaly a prosily ho stále. Smolíček by je rád viděl a také jim pomohl ohřát se. Nechal se přemluvit a otevřel jim dveře na úzkou škvíru. Jeskyňky tam strčily své bělounké dlouhé prsty, pak celou ruku a hups – už byly ve světničce. Popadly Smolíčka a utíkaly s ním pryč. 

Smolíček nešťastně volal: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“

Jelen se naštěstí pásl nedaleko a hned přiběhl a před jeskyňkami ho zachránil. Doma mu ale vyhuboval a přísně mu nakazoval, aby jeskyňkám už nikdy více dveře neotvíral.

Přešel nějaký čas a jeskyňky se dlouho neukázaly. Smolíček už na nešťastnou příhodu s nimi téměř zapomněl. Ovšem jednoho dne se za dveřmi ozvaly sladké, jemné hlásky prosící Smolíčka o otevření dveří: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“ „Kdepak,“ povídá Smolíček, „zase byste mě unesly.“ Ale jeskyňky žalostně kvílely a naříkaly: „Jen dva prstíčky, Smolíčku, vždyť tady umrzneme!“ Až jim Smolíček nakonec podlehl, otevřel dveře na štěrbinu akorát pro dva prsty. Dlouhé bledé prsty se nasoukaly dovnitř, za chvíli celé dlaně a najednou už stály jeskyňky ve světničce. V mžiku Smolíčka popadly a pelášily s ním pryč.

Smolíček naříkal jako posledně: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“ Ale ouha, tentokrát nikdo nepřiběhl. Jelen se totiž toho dne pásl příliš daleko, než aby mohl Smolíčkovo volání zaslechnout.

Jeskyňky odnesly Smolíčka do své jeskyně, kde jej krmily a krmily. Ovšem ne z dobroty srdce, ale aby ho mohly sníst, až bude řádně vykrmený. Malý pacholíček se tak každým dnem o něco více zakulatil. Jednoho dne po něm jeskyňky chtěly, aby jim ukázal prst. Smolíček ukázal malíček a jeskyňky jej do něj trochu řízly, aby poznaly, zda už je správně tučňoučký. A jelikož byl, chystaly se jej sníst.

Nešťastný Smolíček se rozhodl ještě jednou, naposledy, zavolat svého přítele jelena: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“

Jaké štěstí! Jelen ho v tu dobu hledal a zrovna byl nedaleko jeskyně. Zaslechl Smolíčkovo volání a rychlými skoky doběhl k jeskyni. Nabral si Smolíčka na parohy a odnesl jej zpět domů. Smolíček už pak nikdy jeskyňkám neotevřel, mohly prosit sebevíc. Věděl, že nejde pokoušet osud donekonečna. Příště už by to opravdu nemuselo dobře dopadnout.