Září, říjen a listopad jsou měsíce, kdy je podzim v plném proudu. Zbarvuje se a padá listí, vítr nám zvedá klobouky a častěji prší. Taky se na zemi objevuje spousta kaštanů. Hodně dětí je sbírá a nosí si je domů. Takové kaštany jsou totiž nejlepší na vyrábění různých postaviček a zvířátek. Slyšel už jsi ale o kouzelných kaštanech?
Jedno krásné podzimní odpoledne takové kaštany začala sbírat i Valentina. Malá roztomilá holčička, která moc ráda něco tvořila. Procházela se po parku se svou maminkou a každou chvíli se ohnula pro další kaštan. Když už jich měla plné kapsy, byla spokojená. Nemohla se dočkat, až si z nich něco vyrobí. Doma hnedka všechny kaštany rozložila na stůl, nalámala si špejle a začala vyrábět.
Po chvíli už měla z kaštanů celou zoologickou zahradu. Tělíčka zvířátek byla krásně hnědá a buclatá a nožky, rohy a ocasy byly ze špejlí. Valentina měla moc velkou radost, když viděla, jak se jí zvířátka povedla. Celé odpoledne si s nimi hrála.
Večer, když šla spát a v jejím pokojíčku se už rozhostilo ticho a tma, něco zaslechla. Už už zavírala oči, když vtom slyšela hlásek, jak povídá: „To jsme se Valentince povedly, co? Takové krásné srnky. Ty pěkné štíhlé nohy a krásně kulaté tělíčko. No a ty, žirafo! Takový krásný dlouhý krk. Valentina si dala záležet.“
Valentinka si protírala oči a vůbec nevěřila svým uším ani očím. Viděla, jak se kaštánková zvířátka mezi sebou baví. Ukazovala se a prohlížela se. Cupitala mezi sebou a pořád si vykládala. Valentinka potichu ležela v postýlce a očkem je pozorovala. Potichoučku se chichotala pod peřinou. Zvířátka byla tak legrační. Pořád se jen pochvalovala, jak jsou pěkná a povídala si spolu. Za chvíli už bylo moc hodin. Zvířátka se uvelebila na svých místech a pěkně usnula. A Valentinka taky.
Ráno, když otevřela oči, hned se šla podívat na své výrobky. Stály nebo ležely nehnutě na svých místech. Valentinka si je prohlížela, ale ničeho zajímavého si nevšimla. „Že by to byl jen sen?“ přemýšlela nahlas. „Asi ano. Jen pěkný sen.“ Usmála se a ještě naposledy se na zvířátka podívala. V tu chvíli na ni jedna srnka mrkla. Valentinka se rozesmála.
Teď musela do školy, ale už se nemohla dočkat, až přijde domů a bude si se svými zvířátky hrát. A hlavně nikdy už nezapomněla na to, že vyrobit něco a hrát si s obyčejnými věcmi, může být neobyčejné a kouzelné.
