Jak veverka Esterka zachránila les

4 min. čtení

Kdysi dávno před mnoha a mnoha lety se jeden muž rozhodl, že zasadí strom. Vybral si krásnou louku blízko města, vykopal tam díru a zasadil do ní malý stromek. Staral se o něj a každý den ho chodil kontrolovat. Strom krásně rostl a sílil. Muž měl z toho radost, a tak zasadil další a pak další. Po nějaké době už bylo na místě tolik stromů, že z nich vyrostl menší lesík. Začala se tam ubytovávat zvířátka. Například ptáčci, veverky a jezevci. Všichni lidé z města byli rádi, že mají blízko města takový krásný kus přírody. A moc rádi do lesa chodili. Jednou ale o les málem zvířátka přišla.

Bylo brzo ráno, když se šla veverka Esterka protáhnout po lese. Skákala si ze stromu na strom, sem tam si snědla nějaký oříšek, když najednou narazila na nějakou plechovou vysokou věc. Spadla na zem a celá otřesená se na ni dívala. Byla to vysoká tyč a na jejím konci plechová placka, na které byly namalované šipky. Veverka Esterka se dívala dál a všimla si, že takových zvláštních věcí je v lese více.

Nevěděla, co to je a proč to překáží tady v lese. A tak si zavolala na pomoc jezevce. Jezevec si to prohlížel ze všech stran a pak na to přišel. „Esterko, to jsou značky! Dali je sem lidé. Ukazují, kudy povede cesta,“ vysvětlil jezevec veverce.

„Jaká cesta? Co to má znamenat? Tady přes les? Cesta? To přece nejde. To teda nedovolím!“ zhrozila se veverka Esterka. Svolala všechna zvířátka z lesa a společnými silami značky ze země vytáhla a schovala je. Odpoledne na místo, kde byly značky, přijeli dělníci ve velkých strojích. Rozhlíželi se všude kolem. Ale protože nikde žádné značky neviděli, nevěděli, kde mají začít pracovat a stavět novou cestu. A tak odjeli.

Veverka Esterka se moc radovala. Byla šťastná, že zachránila les. Její radost ale netrvala dlouho. Další den ráno byly značky opět na svých místech. Lidé tam dali nové. Ale veverka se nedala odradit a znova všechny s pomocí zvířátek vytáhla a schovala. Odpoledne zase dělníci nevěděli, kde mají práci začít. A tak to pokračovalo pár dní.

Po nějaké době toho už ale veverka měla dost a chtěla, aby lidé pochopili, že tam cestu stavět prostě nesmí. Se zvířátky uvažovali, jak to udělat. A nakonec veverka Esterka na něco přišla a vykřikla: „Už to mám! Namalujeme vlastní značky. Namalujeme na ně zvířata, co žijí tady v lese. Celé rodiny zvířat. Dáme je pak místo těch jejich se šipkami. Jak lidé uvidí značky se zvířátky všude po lese, musí jim dojít, že tady bydlíme a že tudy cesta vést nemůže.“

A tak se dali všichni do práce. Vyrobili značky a namalovali na ně zvířátka. Rozmístili je všude po lese. Na každém kroku. Když odpoledne přijeli dělníci s velkými stroji, nevěřili svým očím. Nikde nebyla ani jedna značka se šipkou, kde stavět cestu. Naopak. Všude, kam se podívali, byly značky s obrázky zvířat. Dělníci procházeli lesem a všechny si je prohlíželi.

Pak jeden z nich řekl: „Tady stavět nemůžeme. Les je domovem pro všechna zvířátka, co jsou tady namalovaní. Chtěli nám to nějak ukázat. To oni nám určitě schovávali naše značky se šipkami. Nemůžeme zničit jejich domov. Ani tady ten kus přírody. Balíme to a odjíždíme.“

Veverka Esterka všechno z dálky pozorovala. Když už lidé odjížděli, jeden dělník se ještě na poslední chvíli otočil k lesu a uviděl malou veverku, jak se raduje. Usmál se a zamával jí. Veverka se nejdříve zlekla, že ji ten člověk vidí. Pak mu ale zamávala taky a byla ještě šťastnější, protože i mezi lidmi se najdou takoví, kteří mají rádi zvířata a přírodu. A rozumí jim.

4.8/5 - (129 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..