O duchovi, kterého nikdo neměl rád

3 min. čtení

Byl jednou jeden duch a jmenoval se Bubla. Duch Bubla neměl nikdy žádné kamarády. Mnohokrát se snažil s lidmi seznámit. Vždy, když se ale pokusil na sebe upozornit, lidé se jen báli a utíkali od něj pryč.

Když shodil vázu nebo pohnul zrcadlem, když mával záclonami nebo vrzal dveřmi, pokaždé všichni jen křičeli a utíkali s hrůzou pryč. Někdy dokonce volali o pomoc! Takový život ale ducha Bublu nebavil. Chtěl si udělat přátele, ale nešlo to. 

Někdy se jen tak potuloval parkem a z legrace lechtal děti, co si hrály na hřišti, na nose. Jindy zase hrál na honěnou se psy, kteří se v parku proháněli. Občas jim schoval ten míček, za kterým s nadšením upalovali. Jindy si zase sedl na lavičku vedle nějakého důchodce a přes rameno mu četl noviny. Měl tak alespoň pocit, že má společnost. Jinak byl ale duch Bubla hrozně osamělý. Bydlel v temném sklepě jednoho bytu v přízemí paneláku. Byl to hezký sklep, temný a vlhký, a bylo mu tam dobře. Duchové mají rádi tmu a vlhko, dělá jim dobře, protože s tmou se hezky splývá. Taky tam bylo hrozně moc věcí – staré pneumatiky, lyže, krabice plné harampádí. Nejraději měl krabici plnou starých stolních her – byly tam karty a člověče nezlob se a spousta dalších, ale nikdy si je neměl s kým zahrát. Občas jen tak nasadil figurky a házel kostkou a hrál sám se sebou, aby se zabavil. Ale nebylo to ono.

Jednoho dne se duch Bubla zase jen tak potuloval po parku, když najednou slyší křik.

„Hej, ty, kam se tak šineš?“ 

Nevěnoval tomu ale pozornost – v parku neustále někdo pokřikoval, ale nikdy ne na něj. Pak se ale ten samý hlas ozval znovu. „No tak, to mě snad ignoruješ, nebo co?“ To už se duch Bubla zvědavě rozhlédl kolem sebe.

„To bylo na mě?“ ujistil se, protože si stále nebyl jistý.

O duchovi, kterého nemě ikdo rád, Zdroj obrázku: depositphotos.com

„No jasně, ty bramboro. Ignoruješ mě už dobrou chvíli,“ ozvala se odpověď. „V téhle čtvrti jsem ducha už dlouho neviděl. Většina se odsud odstěhovala na vesnici – ve městě je na ducha moc živo, a je tu málo kvalitních sklepů na bydlení.“

„Ale já tě nevidím,“ rozhlížel se duch Bubla stále kolem sebe překvapeně.

„To jsi nikdy nepotkal jiného ducha?“ divil se ten druhý. „Já jsem Miloš a stojím hned vedle tebe. Duchové jsou neviditelní nejen pro lidi, ale i pro sebe navzájem, to jsi nevěděl?“

Duch Bubla chvíli jen překvapeně zíral. „Nevěděl,“ špitl nakonec.

„Jdu právě pozlobit zmrzlináře a mlsnout u toho točenou, dneska je jahodová. Přidáš se?“

„To se ví,“ radoval se Bubla. „A pak můžeme jít ke mně do sklepa, zahrát si člobrdo!“

„Tak bezva,“ radoval se Miloš a tak vyrazili.

Od té doby Bubla už nikdy nebyl sám. Miloš ho představil svým dalším kamarádům a každý den chodili společně strašit do jiného bytu. Nejlíp se jim strašilo po nocích. Duch Bubla byl konečně šťastný, že někam patří, že má své vlastní přátele, a už nikdy se mu nestalo že by si neměl s kým zahrát člověče, nezlob se.

4.2/5 - (122 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..