Jak Adélka dostala své indiánské jméno

U široké řeky na kraji lesa žili indiáni. Ráno se v lese z trávy zvedala mlha a vzduch voněl kouřem z uhasínajících ohnišť, která celou noc dopřávala teplo všem lidem z kmene. Měli tam své domy, rodiny i zvířata.

Každý z indiánů měl dvě jména – jedno mu dali rodiče hned po narození a to druhé dostal od šamana kmene po svých osmých narozeninách. A to jméno vystihovalo to, co indián rád dělá, v čem je šikovný a jaký zkrátka doopravdy je. 

Adélka se na ten den těšila už dlouho. Byla zvědavá, jaké indiánské jméno jí šaman vybere. Všichni v kmeni, kteří byli starší než ona, už své jméno měli a moc si ho vážili. Její nejlepší kamarádka se jmenovala Rychlá srnka, protože běhala rychle jako vítr a nikdo ji při hrách nedohonil. A její kamarád Statečný vlk měl zase odvahy na rozdávání, nikdy se nebál a dokázal povzbudit ostatní, i když se sami báli. A teď byla řada na Adélce. 

Sama ale nevěděla, jaké jméno by mohla dostat. Uměla od každého trochu, ale měla pocit, že nic neumí tak výjimečně. Když s maminkou sušily bylinky na slunci, svěřila se jí se svými obavami: „Mami, mám strach, že se pro mě žádné jméno nehodí.“ Na to jí maminka konejšivě odpověděla: „Neboj, každý člověk má v sobě něco výjimečného, stejně jako ty. Stačí, když to někdo jednou uvidí, a všichni o tom pak už budou vědět,“ pohladila ji ještě po zapleteném copu. 

Den slavnosti se rychle blížil a už vrcholily přípravy. Všichni z kmene nosili dříví, sbírali květiny a děti pomáhaly zdobit místo kolem ohně. Všichni se už těšili, smáli se a u práce si prozpěvovali. Jen Adélka byla potichu a necítila se ve své kůži. 

Náhle si všimla malého Tadeáška, který seděl u potoka a plakal. Hned se za ním rozběhla, aby mu pomohla. Zjistila, že upadl a přitom si roztrhl náramek z korálků, který měl pro něj velkou cenu. Adélka mu pomohla sbírat korálky a společně je pak navlékli na pevnější provázek. K tomu mu pověděla, že podle ní je teď náramek ještě silnější, protože prošel zkouškou a zvládnul ji. Tadeáška to uklidnilo, zaradoval se a začal se zase usmívat na svět. 

Když začalo zapadat slunce, indiáni rozsvítili pochodně kolem ohně a šaman svolal všechny z kmene na začínající slavnost. Slavnost zahájili tím, že šaman přiděloval osmiletým dětem jejich nová indiánská jména. Až se konečně dočkala i Adélka, šaman si ji prohlédl, zvedl směrem k ní obě ruce a najednou se rozzářil. Už věděl, jaké je Adélčino nové jméno. 

„Dnes se ukázalo, kdo umí vždy přinést světlo, radost, uklidnění i smích někomu jinému, a to jen tak. Děkujeme ti za tvou laskavost a pomoc ostatním,“ řekl klidným hlasem. „Odteď se budeš jmenovat Sluneční paprsek.“

Adélce se radostí rozzářily oči. Jméno se jí líbilo a bylo přesně takové, jako byla ona sama. Od té doby jí nikdo jinak neřekl a každý věděl, že když je Adélka nablízku, bude v kmeni zase o trochu víc světla a dobré nálady.