Po studené zimě tu konečně bylo jaro. Honza s Aničkou se těšili, jak si užijou víkend u tety na chalupě. Všechno akorát rozkvétalo a všude to vonělo jarem a dobrodružstvím. A když měli chvilku čas, zalezli si do staré kůlny, ve které se vždycky našlo něco zajímavého.
Pokračovat ve čtení →
Natálka s Emou se už dlouho těšily, až pojedou s rodiči na prázdniny. Každý rok vyrážely na malou horskou chatu, kde to měly tak rády. Jen co na chatu dorazily, rodiče šli vybalovat. Ale holky už měly v plánu vyrazit do lesa, který začínal hned za plotem zahrady.
Pokračovat ve čtení →
Na kopcích už odedávna stojí hrady. Na těch samých kopcích, kde se ráno drží mlha a večer k nim zavane vůně lesa. Každý hrad je trochu jiný, ale jedno mají společné, jsou tak trochu zapomenuté. Ať už jde o Starý hrad s popadanou hradbou, Kamenný hrad s těžkou branou, která se už dávno neotevřela, nebo o Malý hrad, který má jen jednu věž, ale zato výhled až dolů k řece.
Pokračovat ve čtení →
Na louce to vonělo právě rozkvetlým lučním kvítím a tráva se jemně vlnila ve větru. Kromě květin tu žila i veselá králičí rodinka. Maminka s tátou a jejich tři malí kluci – Flíček s černou skvrnou na zádech, Fousek s dlouhými vousky a Rychlík, který ze všeho nejraději rychle běhal.
Pokračovat ve čtení →
Adam jezdil rád o prázdninách k babičce na chalupu. Občas pomáhal babičce na zahradě sbírat maliny nebo zalévat květiny, odpoledne pak běhal po venku, po lese i okolních loukách a večer si sedli s babičkou do pergoly, odkud měli krásný výhled na les. Jednoho večera, když zapadalo slunce, se obloha zvláštně rozzářila, mezi stromy se začala mihotat světýlka a vypadalo to, jako by tam někdo rozvěsil malé lucerničky.
Pokračovat ve čtení →
Podzim se do lesa přikradl pomalu, tiše, ale o jeho síle už nebylo pochyb. Ráno se nad mechem vznášela mlha, na trávě se třpytily kapky rosy a vítr si pohrával s barevným listím. Slunce hřálo už jen krátce a všechna zvířátka věděla, že je čas připravit se na zimu.
Pokračovat ve čtení →
Únor byl vždycky trochu jiný měsíc. Zatímco leden si lebedil v dlouhých dnech plných sněhu a prosinec se chlubil světýlky a vůní cukroví, únor stál tiše stranou. Byl studený, ale už nebyl úplně zimní. Rána byla sice pořád mrazivá, ale odpolední slunce občas umělo pěkně zahřát. Ale dny v únoru ubíhaly tak nějak pomaleji než v ostatních měsících.
Pokračovat ve čtení →
U široké řeky na kraji lesa žili indiáni. Ráno se v lese z trávy zvedala mlha a vzduch voněl kouřem z uhasínajících ohnišť, která celou noc dopřávala teplo všem lidem z kmene. Měli tam své domy, rodiny i zvířata.
Pokračovat ve čtení →