Na louce to vonělo právě rozkvetlým lučním kvítím a tráva se jemně vlnila ve větru. Kromě květin tu žila i veselá králičí rodinka. Maminka s tátou a jejich tři malí kluci – Flíček s černou skvrnou na zádech, Fousek s dlouhými vousky a Rychlík, který ze všeho nejraději rychle běhal.
Každý den dováděli na slunci, hráli si na schovávanou v trávě nebo na honěnou a běhali od kopretiny ke kopretině tak rychle, že by jim málokdo stačil. Skákali přes nízké keříky a objevovali nová zákoutí, kde by se mohli schovat. Slunce hřálo, tráva je šimrala po packách a celý svět voněl dobrodružstvím.
Jednoho rána se Rychlík zastavil a vykulil oči. „Podívejte, támhle se něco leskne!“ volal a hned k tomu běžel. Slunce se opřelo do malého barevného papírku, který ležel mezi pampeliškami. „To je určitě poklad!“ radoval se Flíček. Všichni se seběhli kolem a obdivovali, jak se ve světle leskne a třpytí. Chvíli se leskl do modra, pak do růžova a nakonec i do žluta.
Šikovní a vynalézaví sourozenci hned vymýšlejí, na co lesklý papírek použijí. Fouska napadne, že by si z něj mohli udělat vlajku. Flíček zase navrhuje, že by to byl plášť, který by každý den nosil jeden z bratrů a který by si střídali. A Rychlík chce o třpytivý poklad uspořádat závod.
Duhový papírek ještě chvíli dělá duhové odlesky, pak ho vítr zvedne a odvane o kousek dál pod trs trávy, kde se najednou ve stínu přestane lesknout.
Na tu zvláštní věc se jde podívat i králičí maminka, aby synkům poradila. Když údajný poklad uvidí, hned jí je jasné, o co jde. „Tohle není poklad, ale papírek od sladkostí, který sem někdo z lidí odhodil. A kdyby takových věcí bylo víc, brzy by už ta naše louka nebyla tak krásná.“
Králíčci byli překvapení, ale nebyli zklamaní. Rozhlédli se totiž kolem a najednou si všimli, jak moc je ta samotná louka vlastně hezká. „Tak to vypadá, že opravdový poklad je tohle všechno,“ zašeptal opatrně Flíček. Maminka přikývla a usmála se: „Máš pravdu, příroda sama je ten největší poklad, který máme. Musíme ji chránit, aby se na nás pořád mohla takhle krásně smát.“
Flíček se pak sehnul, zvedl barevný papírek a schoval ho pod kámen, kam na něj vítr nemůže. Kdyby byl Flíček jen o trochu větší, vyhodil by ho do koše, ale tam zatím nedostane. „Aspoň tady nebude dělat nepořádek,“ řekl spokojeně. A pak se všichni znovu rozběhli po louce. Slunce svítilo, tráva šustila a králíčci cítili, že ten den našli opravdový poklad – čistý domov plný vůní a dobrodružství.
Krásná pohádka 🐰🐰🐰