Půlnoční trh kouzel a kouzelníků

Adam jezdil rád o prázdninách k babičce na chalupu. Občas pomáhal babičce na zahradě sbírat maliny nebo zalévat květiny, odpoledne pak běhal po venku, po lese i okolních loukách a večer si sedli s babičkou do pergoly, odkud měli krásný výhled na les. Jednoho večera, když zapadalo slunce, se obloha zvláštně rozzářila, mezi stromy se začala mihotat světýlka a vypadalo to, jako by tam někdo rozvěsil malé lucerničky. 

Babička se usmála a povídá: „To bude asi trh, máme štěstí, ukazuje se totiž jen výjimečně.“ Adam nechápal, o čem babička mluví, a zeptal se: „Jaký trh?“
„Půlnoční trh kouzel, který se zjevuje, jen když se den loučí s nocí a jen lidem, kteří mají v srdci místo pro trochu kouzel,“ řekla tiše babička. 

A tak se společně vydali cestičkou k lesu. Mezi stromy visely barevné lampióny a mezi nimi postávali lidé v dlouhých pláštích – kouzelníci, kouzelnice i mluvící sovy. Měli dřevěné stánky, kde se třpytily malé lahvičky, krabičky, měšce a kamínky. 

„Vítám vás na půlnočním trhu kouzel,“ pozdravil je kouzelník s vysokým kloboukem, na kterém se mu třpytily hvězdy. „Máme tu malá kouzla, která se vejdou do kapsy, písničky pro dobrou náladu nebo trochu odvahy do těžkých dnů. Pro každého, co zrovna potřebuje nejvíce.“ 

Adam byl překvapený a nadšený zároveň, jen stál a rozhlížel se po celém trhu. Viděl, jak u jednoho stánku kouzelnice prodává světla smíchu pro lepší den nebo kouzelný prach, který se dá nasypat do bot, aby cesta rychleji ubíhala. O kousek dál nabízel jiný kouzelník zrcátka, ve kterých bylo vidět to, co člověk právě potřebuje.

„Chtěl bys taky jedno kouzlo?“ zeptal se kouzelník. Adam přikývl, ale rozpačitě dodal: „Ale bohužel nemám peníze.“ Na to kouzelník s úsměvem odpověděl: „Na půlnočním trhu se neplatí penězi. Tady se platí tím, co sám uznáš za vhodné.“

Chlapec chvíli přemýšlel a nakonec sáhl do kapsy. Vytáhl malý knoflík, který mu přišila babička, když si kdysi roztrhl kabát a měl ho moc rád. „Můžu dát tohle?“ Kouzelník přikývl a vzal si knoflík, Adamovi pak podal malou lahvičku se zlatým prachem. „Tohle kouzlo otevři, až budeš potřebovat světlo, které nikde jinde nenajdeš.“

Pak už se s babičkou vydali domů a trh začal pomalu mizet. Nejprve začaly utichat hlasy, pak zhasly i lampióny, až mezi stromy zůstal jen klid a známé zvuky přírody. 

Pár dní na to šel Adam do lesa na borůvky. Asi po hodině sbírání borůvek do babiččina hrnečku zjistil, že vůbec neví, kde je, a ztratil se. Slunce už navíc zapadalo a v hustém lese začínala být pořádná tma. Vzpomněl si na lahvičku z kouzelnického trhu, kterou od té doby nosil vždy s sebou. Když ji otevřel, lahvička začala svítit jako malý lampiónek a ukázala mu cestu zpět. 

Mezitím babička u chalupy už začínala mít obavy. Když vtom se Adam konečně objevil na cestě. Byla moc ráda, že ho vidí, a radostí ho objala. „Někdy se trochu kouzla hodí každému,“ řekla tiše. 

Od té doby Adam věděl, že půlnoční trh kouzel existuje a že se zjevuje jen těm, kteří ještě věří na trochu kouzel a zázraků.