Katka a Radka byly sestry, které každé léto trávily u své babičky na vesnici. Babička měla starý domeček obklopený zahradou plnou voňavých bylinek, slunečnic a ovocných stromů. Každé ráno je budil zpěv ptáků a vůně čerstvě upečeného chleba.
Jednoho odpoledne, když slunce pálilo a vzduch se téměř nehýbal, se sestry rozhodly prozkoumat babiččinu půdu. Mezi starými kufry a zaprášenými knihami našly dřevěnou krabičku s vyřezávaným klíčkem. Na víčku bylo vyryto:
„Otevři, jen pokud věříš na zázraky.“
Katka se na Radku usmála. „Zkusme to,“ zašeptala. Když krabičku otevřely, byla uvnitř jen malá, vyschlá fazolka a lístek s nápisem:
„Zasaď mě během úplňku.“
Počkaly na úplněk, který měl přijít za tři dny. Když noc ozářil měsíční svit, zasadily fazolku pod starou hrušku. Na druhý den tam rostla rostlina tak vysoká, že se ztrácela v oblacích.
Obě sestry po ní s nadšením vyšplhaly. Ve výšce, kde vítr zpíval a oblaka byla měkká jako polštáře, objevily kouzelný svět. Vznášely se tam létající ostrůvky z čokolády a duhové potůčky, které sladce bublaly jako sodovka. Motýli tam byli obrovští, měli třpytivá křídla a mluvili tenkým, legračním hláskem. Katka a Radka se s nimi honily a smály se, když je motýli lechtali na nose.
Pak si sedly na obláček ve tvaru houpačky a jedly koláče, které rostly přímo na větvičkách stromů z cukrové vaty. Když dojedly, skákaly z jednoho měkoučkého oblaku na druhý – jako by skákaly po obrovských peřinách. V dálce viděly zlaté hrady zavěšené na nebi a dlouhé duhové mosty, po kterých se klouzaly jako na tobogánu.
Čas však ubíhal rychle. Když slunce začalo klesat, oblaka se pomalu rozpouštěla. Děvčata se s motýly rozloučila a slezla po rostlině zpátky na zem. Tam na ně čekala babička s teplým čajem a úsměvem.
„Vidím, že jste našly můj starý poklad,“ řekla s jiskrou v oku. „Každá generace má jen jeden výstup. Teď jste na řadě vy, abyste věřily na zázraky.“
A tak se Katka a Radka vrátily domů s jedním velkým tajemstvím – a s vědomím, že některá léta jsou kouzelná navždy.
