V dávných dobách, kdy pohádky nebyly vymyšlenými příběhy, ale skutečností, žil ve svém království mladý a krásný princ. Každému se z jeho krásy a bohatství tajil dech a princ z toho natolik zpychl, že se zapomněl chovat k lidem s úctou. Zajímal se jen o přepych a obklopoval se pouze nádhernými věcmi, mezilidské vztahy považoval za nedůležité.
Byl totiž přesvědčen, že žádný z lidí se mu nevyrovná, tak co by se jimi zaobíral. Jednoho dne ale ve své pýše urazil nesprávnou osobu – mocnou čarodějnici. Ta si nic nenechala líbit a prince zaklela. Připravila jej o jeho krásnou podobu a seslala na něj kletbu, která jej změnila v ošklivého, pro lidi odpudivého tvora budícího hrůzu a opovržení. Obličej a tělo mu pokrývaly srst a peří, místo nosu mu narostl obří zobák. Jen lidské ruce mu zůstaly.
„Pokud se do tebe nějaká žena zamiluje i v této podobě, kletba bude zlomena,“ řekla mu čarodějnice a zmizela.
Všechen lid ze zámku hrůzou uprchl, netvor tam zůstal sám. Uběhlo mnoho let, zámek chátral a po bývalém přepychu nezůstalo ani stopy. Až vlastně všichni zapomněli, jak krásné to tam kdysi bylo a jaký hezký princ tam žil. Jediná krásná věc byly růže v zahradě, které si zakletý princ pěstoval jako svou jedinou radost.
Jednoho dne se kolem zámku vracel kupec ze svých cest. Zahlédl nádherné růže a pomyslel si, že je musí donést svým dcerám. Dcery měl tři, a tak růže utrhl také tři. Tu se před ním najednou objevilo strašlivé stvoření a spustilo na něj: „Jak ses opovážil utrhnout mé růže! Mou jedinou radost na světě! Za to tě ztrestám,“ hřímal onen netvor.
Kupec se rozplakal: „Odpusť mi prosím. Jsou pro mé dcery. Nevěděl jsem, že zde někdo žije, jinak bych si to nedovolil.“
„Pro dcery říkáš? Jestli mi sem jednu ze svých dcer pošleš, aby zde se mnou žila, ušetřím tě,“ řekl na to netvor. „Ale když žádná nepřijde, najdu si tě a trest tě nemine.“
Kupec přísahal, že jednu ze svých dcer k netvorovi pošle a netvor jej nechal odejít. Doma vše vyložil svým dcerám. Nejstarší a prostřední dcera to rázně odmítly. Té nejmladší ale bylo otce líto. Byla milá, hodná a od narození tak krásná, že ji pojmenovali Kráska.
„Neplač, tatínku, já odejdu žít na zámek s netvorem. Nemohu vidět, jak se trápíš. Vždyť ono to určitě tak zlé nebude,“ řekla Kráska. Její otec byl nešťastný, že přijde o dceru, ale příliš se bál, že by se mu netvor mstil, kdyby mu žádnou dceru neposlal.
Kráska se tedy odebrala na zámek. Viděla, že to tu kdysi bylo zřejmě velice hezké, ale nyní vše pokrýval prach, pavučiny a střepy.
„Kde jste kdo?“ volala, když prošla několik síní a na nikoho nenarazila.
Pak uslyšela za sebou krásný mužský hlas: „Tady jsem. Jmenuji se princ Erik. Tvůj otec tě vyměnil za svůj život a chceš-li jej zachránit, musíš tu se mnou zůstat. Nesmíš mě ale nikdy spatřit, vždy ke mně musíš být zády.“
A tak to skutečně bylo. Kráska s princem Erikem trávila čas, povídali si, jedli spolu, ale Kráska k němu vždy musela být otočená zády. Jediné, co z něj kdy spatřila, byly jeho nádherné jemné ruce, když se k ní zezadu naklonil a pohladil ji. Naléhala na něj, aby se jí ukázal, ale princ k tomu nikdy nesvolil. Do Krásky se zamiloval a příliš se bál, že by utekla, kdyby jej v této podobě viděla.
Ve volných chvílích se Kráska snažila zvelebovat zámek. Uklízela a čistila postupně každou místnost. Dalo by se říct, že byla šťastná, jen kdyby jí nebylo tolik smutno za tatínkem. Stýskalo se jí každý den víc a víc. Jednoho dne, když leštila zrcadlo, přišel do místnosti princ Erik. Ptal se jí, jaké přání by jí dnes mohl vyplnit. Kráska popravdě řekla, že by chtěla za tatínkem. K princi byla otočená zády jako vždy, ale když poodstoupila od zrcadla, uviděla v něm strašlivou tvář. Vykřikla a omdlela. Když se probrala, ve stínu schovaný princ jí přiznal, že to bylo on, koho zahlédla v zrcadle.
Kráska chvíli nedokázala nic říct. Pak prince znovu poprosila, jestli by mohla navštívit tatínka. Princ nakonec svolil, ale Kráska mu musela slíbit, že se vrátí zpět.
Doma to bylo radostné shledání s otcem a sestrami. Pár dní tam s nimi Kráska pobyla, ale pak se rozhodla vrátit zpět. Vždyť to princi slíbila. Ovšem otec o tom nechtěl ani slyšet. Když byla dcera pryč, trápil se a velice si vyčítal, že ji za netvorem poslal.
Kráska tedy zůstala u rodiny, ale k jejímu vlastnímu překvapení se jí po princi Erikovi stýskalo. Den za dnem narůstala její touha být znovu s princem. Sama nevěděla proč, ale táhlo ji to za ním. Nakonec si řekla: „A co, že vypadá strašidelně? Ke mně byl vždy tak laskavý a cítila jsem se s ním příjemně jako s nikým jiným.“ Poté se rozhodla vrátit a běžela zpět do zámku.
Když dorazila, nemohla prince nikde najít. Až v zahradě u keře růží spatřila jeho tělo. Zatímco byla pryč se totiž princ tak soužil, že chřadl, až neměl sílu dál žít. Krásce připadalo, že je mrtvý. V tom okamžiku jí došlo, že i přes jeho hrozivou podobu ho miluje a chce být s ním. Rozplakala se a začala jej líbat na zvířecí tvář. Její láska v tu chvíli zlomila zlou kletbu. Princ se nejen probral, ale změnil se zpět na člověka.
I když to tak dlouhou dobu vypadalo zoufale a nikdo by neřekl, že tento příběh může skončit šťastně, nakonec se stal zázrak. Princ a Kráska od té doby mohli žít spolu v lidské podobě, milovali se a byli šťastní.
