Tentokrát se vesmírná raketa kocourka Robina dostala až k planetě Ham. Kocourek Robin se rozhodl planetu prozkoumat, protože o ní slyšel, že je to planeta plná jídla.
Přistál tedy s raketou na povrch planety. Bylo tam moc pěkně – zelená travička, plno stromů, modré nebe a průzračné potůčky a rybníky. A malá vesnička hned nedaleko. Když ale Robin přišel blíž, uviděl, že vesnička je skutečně malá. Drobné domečky připomínaly spíš hračky pro děti než domy, ve kterých běžně žijí lidé. Kdopak tu asi bydlí?
„Zdravím obyvatele planety Ham! Jsem astrokocourek Robin a hledám tady něco dobrého k snědku,“ zakřičel na celou vesnici.
Z domečků se na něj vyhrnuly malé párečky a buřtíčky. Kocour se mlsně olízl a hned začal párečky a buřtíky pojídat. Jakmile to oživlé uzeniny uzřely, utíkaly honem ke svému králi.
„Pane králi, ve vesnici řádí kocour a pojídá naše občany,“ žaloval buřtík. „Podívejte, mě taky nakousnul. Hele, tady na konečku.“
Pan král Jelito II. se zamračil.
„Pošlete na něj vojsko!“ rozkázal.
Zatímco se Robin cpal párečky, vypochodovalo z hradu vojsko karbanátků s vidličkami a nožíky.
„Karboše mám ze všeho nejraději,“ olízl se kocour, skočil mezi vojáky a polykal jeden karbanátek za druhým.
Vojáci odhazovali své příborové zbraně a prchali ke králi.
„Pane králi, ten kocour nám snědl skoro celou armádu! Co budeme dělat?“ ptal se vystrašený generál Okurka, který jediný kocourovi nechutnal a díky tomu unikl.
„Musíme vyrobit bojovníka, kterého nesežere. Honem, utíkejme do spíže,“ přikázal král Jelito II. a vyrazil včele svých dvořanů po schodech do přízemí hradu, kde byla spižírna.
Kocourek Robin byl už nacpaný k prasknutí. Tolik dobrého jídla, co samo chodí přímo do tlamy, to ještě na žádné planetě neviděl. Tady se mu tuze líbilo. Lehnul si do stínu pod strom, že si po jídle odpočine. Ale co je to za dunivé zvuky? Jako kdyby tudy dupal slon.
Nebyl to slon. Byl to vysoký bojovník, který na první pohled nevypadal moc k snědku. Vypadal spíš jako robot. Jakmile přišel blíž, Robin poznal, že to není robot. Ten bojovník byl složený ze samých konzerv a s rachotem se blížil k němu.
Robin vystartoval, aby toho nepřítele kousnul, ale akorát si o něj málem vylomil zuby. Co teď?! Raději rychle pryč do rakety, řekl si Robin.
Kocourek doběhl k raketě, ale ouha! Robin se nedokázal protáhnout úzkými dveřmi dovnitř. Měl moc velké a přejedené břicho.
Nezbylo mu nic jiného než před konzervovým rytířem utíkat. Ale jak přejedený Robin běhal sem a tam, brzy mu zase vytrávilo, břicho mu splasklo a on byl zase akorát. Doběhl k raketě, aby vyzkoušel, jestli už se vejde do dveří. A ano, tentokrát se Robin krásně protáhl, nastartoval raketu a odletěl z planety Ham pryč. Plechový rytíř zůstal jen tupě zírat, jak raketa stoupá vzhůru do vesmíru.
„Uf,“ povídal si Robin. „To bylo o fous. Tím končím s přejídáním. A budu s sebou nosit otvírák na konzervy, když je některé jídlo tak nedobytné a neodbytné.“
To vypadá jako pokračování nějaké série. „Tentokrát se vesmírná raketa…“ Má to pokračovaní?