Kouzelné květiny

3 min. čtení

Bylo jedno krásné zelené údolí. Rostly tam květiny různých barev. Všechny měly svou nádhernou vůni. Každá z nich voněla jinak. Stačilo jen zavřít oči a jemně se nadechnout blízko jedné z nich a úplně se nám zamotala hlava. Málokdo ale věděl, že každá tato květinka měla kouzelnou moc. Když si k ní přivoněl někdo, kdo lhal, na tváři a těle se mu objevily zelené skvrny. Prostě skoro celý zezelenal. A trvalo hodně dlouho, než se mu zase vrátila jeho barva.

Blízko tohoto údolí s kouzelnými květinami bylo malé království. Žila tam krásná princezna Amálka. Byla to nejhezčí a nejmilejší dívenka na světě. Ona o kouzelné moci květin věděla. Protože byla Amálka tak krásná a hodná, mnoho princů ji chtělo za ženu. Ona se ale bála. Chtěla mít za muže toho, který mluví pravdu a který by ji nelhal. A tak, když přijel nějaký princ, Amálka ho vzala na procházku do údolí. Šátkem mu zavázala oči a zavedla ho mezi voňavé kouzelné květinky. Princ byl natěšený, doufal že dostane od princezny první pusu. Místo toho mu Amálka pošeptala do ucha. „Nadechni se zhluboka“. Když princ nasál sladkou vůni květiny, princezna čekala, co se bude dít. Po chvíli se princovi ruce začaly zbarvovat do zelena. Amálka měla jasno. Tady toho si nevezmu. Lhal by mi. Než se vrátili do království, princ byl už zelený celý.

Jednou se naše princezna procházela po zahradě kolem svého paláce. Byla smutná, protože si myslela, že nenajde pravdomluvného člověka, který by ji měl opravdu rád. Z ničeho nic někde za stromem slyšela příjemný hlas. „Amálko, já tě udělám šťastnou, mám tě moc rád.“ Když se podívala pořádně, viděla tam nějakého mladého muže. Nebyl oblečený jako princ. „Kdo jsi a odkud mě znáš?“ Místo odpovědi se jen mládenec usmál. „Pojď se mnou do údolí, znám tvé kouzelné květiny. Nadechnu se a dokážu, že ti nelžu.“ Princezna byla úplně překvapená. Ale chtěla vědět pravdu. Šli tedy spolu do údolí. Oba se nadechovali a voněli si ke každé květině, která tam byla. Jejich sladká vůně je úplně omámila. Ve větru jakoby slyšeli tenký hlásek. „Amálko ten má srdce čisté, my to víme jistě.“ Ani po chvíli se na mladém muži neukázala žádná zelená skvrna. Květiny to daly jasně najevo. Princezna byla štěstím bez sebe.

Později se dozvěděla, že to není princ. Že je to jen sedlák z vedlejší vesnice. Ale pro ni bylo důležité, že ji nelhal. Časem se do něj zamilovala a vzali se. A aby si byli jistí svojí pravdomluvností, chodili spolu na procházku do údolí ke kouzelným květinkám. A byli šťastní, že nikdy nezezelenali.

4.5/5 - (2 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 2

  1. Škoda, že takové květiny nemáme. Bylo by legrační pozorovat všechny ty zelené lidičky kolem sebe 🙂 Děkujeme a přejeme mnoho dalších nápadů a inspirací pro Vaše psaní pohádek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..