Malý krab Riki

Jak se tak schovával v písku, něco ho vyrušilo. Ani se nenadál a něco ho i s hromadou písku zvedlo do vzduchu! Riki vykoukl z písku a ocitl se v jakési jeskyni – alespoň to si myslel. Nebyla to však žádná jeskyně. Malý Riki se ocitl v kbelíku malé holčičky, která si hrála se svými formičkami. Rikiho malá klepítka se třásla a on zůstal nehybný jako takový červený kamínek. „Co se děje? Kde jsem?“ ptal se sám sebe se strachem v očích. Malý krab nechápal, co dělá v kyblíku. Ale ani holčička jménem Eli si při stavění hradu z písku nevšimla, že do jejího kbelíku zavítal neobvyklý pomocník.

Riki se ani nenadál a najednou se jeho „jeskyně“ převrátila. Malá Eli totiž obrátila kbelík dnem vzhůru, aby vytvořila pískovou věž. Riki se z něj neohrabaně vykutálel a převrátil se přímo na zádíčka. „Pomoc!“ zakřičel nesměle. Nedokázal se převrátit zpět a schovat se do bezpečí.

Ale pak se cosi ozvalo. Jakýsi jemný hlásek: „Ahoj, maličký. Pojď, pomůžu ti!“ řekla mile holčička se směšným kloboučkem a převrátila polekaného Rikiho. Malý krab se stále třásl, ale byl překvapený. Holčička ho nejen převrátila, ale taky ho opatrně pohladila.

Riki se na ni nesměle podíval a pak jí jemně zamával klepítkem. Vždyť ti lidé přece nejsou tak hroziví, jak se zdají. Holčička viděla, jak je krab polekaný. „Určitě chce jít do moře,“ pomyslela si Eli, a tak udělala v písku Rikimu cestičku se svými hrabičkami rovnou k vodě. A tak se malý krab bezpečně dostal do moře zpět ke svým oblíbeným vlnám.

I když se krab Riki stále lidí bál, zjistil, že nejsou tak hroziví, jak se zdají. Malá holčička Eli ho přesvědčila o tom, že na pláži mohou být i skvělí lidé.

A tak si malý Riki každý den vykračoval po pláži či se cachtal v moři a vždy se těšil, když se na něj nějaká malá holčička nebo chlapeček usmáli.