O mašince Kazimírovi

V jednom malém městečku jménem Krokusov stálo malé nádraží, kterému šéfoval výpravčí pan Slaninka. Pan Slaninka byl bodrý chlapík se srdcem na pravém místě. Nebyl vysoký. To, co mu scházelo do výšky, však doháněl svou šířkou.

Nedaleko tohoto nádraží stálo depo, kde parkovalo několik mašinek. Všechny mašinky se mezi sebou dobře znaly. Většina mašinek byla pilná, pracovitá a bez zpoždění plnila svůj jízdní řád. Jedna mašinka však byla naprostý lenoch – mašinka Kazimír. Kazimír začínal, tak jako všechny mašinky, tím, že převážel uhlí.

Protože se mu v práci dařilo, byl povýšen na vlak osobní, který vozí cestující. Úspěch mu snad vlezl do hlavy a stal se z něho opravdový lajdák. Neplnil jízdní řády, neposlouchal výpravčího, když hlásil změny kolejí, neposlouchal strojvedoucího, když hlásil nehody na trati.

Jednoho propršeného podzimního dne, kdy byl v depu i na nádraží v Krokusově velký šrumec, měly všechny mašinky několik důležitých úkolů. „Nezívej a dávej pozor, co pan Slaninka povídá,“ napomínal ho jeho spolubydlící, mašinka Svatopluk. Kazimír jen něco utrousil a dál s klidem pospával. Kdyby poslouchal, slyšel by, jak pan Slaninka vyjmenovává výluky na trati, upozorňuje na výhybky a varuje před nepříznivým počasím

Po ranním hlášení vyjely všechny mašinky na trať. Kazimír jako každé ráno vyrazil na svou první zastávku naložit své první cestující, kteří směřovali do prací a do škol. Počasí bylo opravdu špatné. „To není nic, s čím bych si neporadil,“ povzneseně si pomyslel Kazimír.

Na konci dne, když se začalo stmívat, byl Kazimír opravdu unavený a kvůli dešti téměř neviděl na cestu. Najednou PRÁSK! Kazimír se zděsil. „Pomoc! Haló, kde to jsme?“ slyšel Kazimír svou jedinou poslední cestující, jak ve vagónu křičí. Vtom Kazimírovi došlo, co se stalo. Přehlédl výhybku a skončil na slepé koleji. Kdyby byl býval ráno poslouchal pana Slaninku, o této změně by věděl a neštěstí by předešel. Kazimír zpanikařil a jeho vysoké sebevědomí bylo rázem pryč. Vůbec netušil, co si teď počne. Nevěděl, kde se nachází.

Naštěstí i v tuto pozdní hodinu byl pan Slaninka stále v práci a měl přehled o všech mašinkách. Byl zvyklý na to, že Kazimír často neplní jízdní řád, a tak ještě chvíli nevyvolával paniku. Když už byla opravdová tma, dorazila na nádraží i mašinka Svatopluk, aby panu Slaninkovi sdělila své obavy o mašinku Kazimíra. Oba tušili, že Kazimír opět nedával pozor a pravděpodobně přehlédl výhybku.

Pan Slaninka naskočil na mašinku Svatopluka a vyrazili hledat Kazimíra. Našli ho přesně tam, kde mysleli, že bude. Mašinka Kazimír díky panu Slaninkovi vyrazil na nádraží v Krokusově, kde mohla poslední vyděšená cestující konečně vystoupit a Kazimír jel do depa. Od této události byl na dva roky přeřazen a opět vozil pouze uhlí. Už se ani jednou nestalo, že by při ranním hlášení nedával pozor, a celé dva roky pilně plnil své povinnosti a jízdní řády. Po dvou letech opět začal vozit cestující a stala se z něho ta nejpracovitější mašinka v celém depu.