Odvážná Anitů

V jednom údolí obklopeném horami byla indiánská vesnice. Nebyla ani velká, ani malá, ale tak akorát, aby se tam všem obyvatelům žilo dobře. Z jedné hory tryskal pramen, který se měnil v řeku. Ta se táhla dolů do údolí, kde tvořila jezero.

Žít blízko jezera bylo pro indiány skutečné vítězství. Měli dostatek vody pro sebe, svá zvířata i na pěstování různých rostlin. Také stavěli lodě, lovili ryby nebo se chodili potápět. Indiánské rodinky se vzájemně navštěvovaly, přátelily a pomáhaly si.

Z jedné takové rodiny, žijící v krásném malovaném teepee, pocházela Anitů. A že se jich do toho teepee muselo vejít. Kromě rodičů a brášky s nimi žily ještě dvě babičky, tři tetičky a čtyři strýčkové. Anitů byla ráda, že má velkou rodinu, kde se mají všichni rádi. Celá její rodina měla na starosti velké pole s kukuřicí, stádo koní a stádo koz. Nejvíce se o vše starali tatínek a maminka. Bráška byl ještě malý a ostatní členové rodiny zase staří na tak těžkou práci.

Ze všeho nejkrásnější ale bylo, když se večer všichni sešli kolem ohně a vyprávěli si. Sdíleli, co během dne dělali a co je potřeba udělat další den. Anitů nejradši poslouchala staré indiánské příběhy a pohádky. I když už je znala, mohla je poslouchat pořád dokola.

Občas si z ní kamarádi utahovali, že má hlavu v oblacích. Neměla by věřit pohádkám, ale raději se učit pracovat na poli a pomáhat mamince. Anitů ve svých deseti letech dokázala už spoustu věcí. Uměla šít, malovat, rozdělat oheň nebo vyrobit zbraň. Nebála se zůstat venku přes noc a starala se o svého brášku, když rodiče pracovali. Ráda se potápěla a koupala v jezeře. Měla tajný sen – podívat se na druhou stranu. Často přemýšlela, co se nachází na druhé straně velkého jezera a proč se tam ještě nikdy nikdo neplavil. Pokaždé, když se na to zeptala maminky, tatínka nebo jiného dospělého, odbyli ji, ať nemyslí na hlouposti a raději s něčím pomůže. Druhý břeh jezera se pro ni stal záhadou.

Přišlo období sklizně a zásobování na zimu. Každá rodina se snažila shromáždit co nejvíce jídla, dřeva a kůže z ulovených zvířat, aby jim v zimě nic nescházelo. Až napadne sníh, nebude tak jednoduché shánět jídlo. Anitů chodila s maminkou a dalšími indiánkami na pole a do lesa pro jídlo. Tatínek se zase vydával na lov spolu se svými přáteli. Byli pryč i několik dní, ale vždy se vrátili s pořádným úlovkem.

Jednoho dne se však skupina vrátila a tatínek s nimi nešel. Anitů je vždy vyhlížela z vysokého kopce a mávala si s ním. Jakmile zjistila, že se něco stalo, běžela jim naproti. Zjistila, že tatínka vezou na koni a má zraněnou nohu. Rána mu krvácela a nemohl se vůbec postavit.

„To se nemělo stát,“ říkal tatínek a snažil se po jedné noze doskákat domů do teepee. „Ještě nemáme tolik zásob a zima se blíží. Kdo teď bude lovit a shánět nám jídlo?“ bědoval tatínek.

Celá rodina se ho snažila utěšit. Tetičky vymýšlely, jaké bylinky by nohu co nejdříve uzdravily. Strýčkové mu radili, aby raději jen ležel a vůbec s nohou nehýbal. Maminka ho utěšovala, že to jistě nějak zvládnou. A pak tu byly babičky. Tajemně na sebe pomrkávaly, jako by zvažovaly, zda mají něco říkat, či ne. Počkaly, až se všichni uloží ke spánku, a tiše se vydaly ze stanu ven posadit se k ohni. Anitů nemohla usnout, a když je viděla odcházet, tiše vyklouzla za nimi.

„Jsi silná a statečná indiánka, Anitů, mohla bys tatínkovi pomoci,“ začala první babička.

„Tak, tak,“ přikyvovala druhá.

„Ale jak? Ani žádná z tetiček si neví rady, jak nohu uzdravit,“ řekla Anitů.

„Už jsi od někoho ve vesnici zjistila, co je na druhé straně jezera?“ zeptala se první babička. „Už nejsi zvědavá, co tam je?“

„Chci to vědět, ale nikdy mi to nikdo nechtěl říct,“ řekla Anitů. „A vy to víte?“

Babičky se na sebe opět tajuplně podívaly a pak pokývaly hlavami. Oheň ošlehával jejich staré moudré tváře a odrážel se jim v očích. V očích, které něco věděly a teď se to chystaly prozradit. Anitů pocítila velké nadšení, že se konečně dozví to velké tajemství.

„Je tam jeskyně…“ spustila první babička. „Dlouhá temná jeskyně, která se táhne hluboko do hory. Moje prababička mi vyprávěla, jak se tam její tatínek jel jednou podívat…“

„V jeskyni se nachází dobro i zlo,“ pokračovala druhá babička.

Anitů na ně nechápavě hleděla. „Jak to myslíte, dobro i zlo? Jako v pohádce, když dobro vítězí nad zlem?“

„Skoro,“ řekla první babička. „Tohle je jeskyně, kde se ukáže, zda jsi dobrý, nebo zlý člověk.“

„Tak už jí to řekni celé a nenapínej. Znáš ten příběh lépe než já, ještě bych to popletla se svou pamětí,“ řekla netrpělivě druhá babička.

„V jeskyni roste zlatokvítek. To je rostlinka, která má zázračnou moc – zacelit každou ránu a uzdravit jakoukoli nemoc. Roste hluboko v jeskyni, aby byla skryta před lidmi, kteří by její schopnosti chtěli zneužít. Není ale snadné se k němu dostat. Rostlinku chrání silný černý vlk, který nepustí do jeskyně nikoho, kdo přichází se zlým úmyslem. Nikdo neví, zda tam ten vlk ještě je. Určitě už by byl pěkně starý. Ale tak jsem to slyšela,“ dokončila vyprávění první babička.

„Myslíš, že by ses tam dokázala vypravit a přinést tatínkovi zlatokvítek, aby se uzdravil?“ zeptala se druhá babička.

Anitů hleděla do ohně a snažila se pochopit, co právě vyslechla. Konečně se dozvěděla, jaké tajemství ukrývá druhý břeh jezera. Ale najednou nevěděla, zda tomu může věřit. Přišlo jí to neskutečné. Kouzelné bylinky jsou přece jen v pohádkách. Ale babičky jí ještě nikdy nelhaly a určitě by ji neposílaly na tak nebezpečnou cestu, kdyby to nebyla pravda.

Mezitím se babičky odebraly zpět do svých postelí a nechaly Anitů ponořenou v myšlenkách.

Zvědavost a touha po dobrodružství zvítězily a Anitů se časně ráno vydala k jezeru. Tiše si sbalila to nejnutnější, co jí tatínek naučil brát si s sebou na výpravu. Nějaké jídlo a pití, ale hlavně zbraň. Vzala si s sebou dva nože, které společně vyrobili. Cítila se s nimi v bezpečí a zároveň doufala, že je nebude muset použít. Nasedla do kanoe a vyplula na jezero. Zdálo se velké a nekonečné, ale proudy jí pomohly a postrkovaly loďku dál a dál.

Slunce ukazovalo poledne a Anitů se dostala na druhou stranu jezera. Svou vesnici už ani nezahlédla, jak byla daleko. Vystoupila z loďky a ocitla se na písečné pláži, nad kterou se tyčila mohutná hora. Přímo před Anitů se otevřel černý kulatý vchod do jeskyně.

Aby viděla na cestu, nasbírala Anitů několik klacíků a křesáním kamenů o sebe rozdělala oheň. Pak si vybrala ten největší hořící klacek, kterým si posvítila do jeskyně. Neviděla ale nic jiného než černočernou tmu táhnoucí se do dáli. Pomyslela na tatínka a odvážně vkročila do jeskyně. Nad hlavou jí sem tam něco šustlo a přelétlo.

„Určitě jsou to netopýři,“ pomyslela si a pokračovala.

Vchod do jeskyně zmizel a Anitů šla hustou tmou dál a dál. Naštěstí se nebylo kde ztratit, jelikož jeskyně byla jeden pořádně dlouhý tunel. Ztratila pojem o čase a netušila, jak dlouho už jde. Najednou za zatáčkou zahlédla zlatavé světlo. Popošla blíž a spatřila malou zlatou rostlinku, zářící kolem sebe jasným světlem. Rostla na kameni obaleném mechem uprostřed černé jeskyně a osvětlovala její stěny.

Ale bylo tam ještě něco. Anitů se zahleděla do tmy a zahlédla obrovské černé zvíře, které leželo poblíž kamene se zlatokvítkem. Byl to vlk, který ji sledoval jasně žlutýma očima. Nevrčel, nezvedl se, jen si ji prohlížel. Anitů dostala strach, ale pak si vzpomněla na slova babičky. Kdo přichází s dobrým úmyslem, tomu vlk neublíží.

Nevěděla, zda vlk rozumí lidské řeči, ale i přesto na něj začala mluvit.

„Jmenuji se Anitů a přišla jsem, abych mohla uzdravit svého tatínka. Prosím tě, dej mi jeden lístek ze zlatokvítku,“ řekla a čekala.

Vlk dál ležel a klidně oddechoval. Doufala, že to znamená ano, a popošla blíž k rostlince. Vlk se ani nepohnul, jen ji dál sledoval. Anitů došla ke kameni a utrhla si jeden zlatě zářící lístek. Opatrně ho uložila do váčku, který nosila zavěšený na krku. Podívala se na vlka a řekla:

„Děkuji ti. Teď se můj tatínek jistě brzy uzdraví.“

Vlk pokýval hlavou a dál spokojeně ležel. Anitů uchopila dohořívající klacek a pospíchala z jeskyně ven. Cesta zpět už byla snazší a rychlejší, jelikož věděla, že teď už jí nic nehrozí. Venku před jeskyní pečlivě uhasila oheň a nasedla do kanoe. Slunce pomalu zapadalo, když vyplula zpátky domů. Celou cestu se dívala na černý vchod do jeskyně a myslela na osamělého, děsivého, ale zato spravedlivého vlka.

Domů se vrátila s prvními hvězdami na noční obloze. Maminka se o ni velmi bála, stejně jako celý zbytek rodiny. Ale nezlobili se, když zjistili, kde byla a co všechno zažila. Obě babičky byly na Anitů moc hrdé a tatínek ještě víc. Anitů vytáhla z váčku zlatý lístek a položila ho tatínkovi na ránu. Jako zázrakem se noha začala uzdravovat a po chvíli nebylo po zranění ani památky.

„Zázrak, to je zázrak!“ jásaly všechny tetičky a s nimi celá rodina.

Celou noc bylo ve stanu pěkně veselo a Anitů jim musela pořád dokola vyprávět o své cestě přes jezero.