Bylo slunečné sobotní odpoledne a fotbalové hřiště bylo plné hluku a dětského smíchu. Dnes měl chlapeček jménem Kristián další fotbalový zápas. Byl opravdu dobrý fotbalista a tvrdě trénoval – jak na trénincích, tak i doma s tatínkem na zahradě. Kiko, jak mu všichni říkali, byl ale nervózní.
Dnes totiž na jeho zápas přijde jen maminka, ale tatínek ne, protože ten musí pracovat. Kiko nervózně stál na hřišti a hleděl na své kopačky. Vždycky, když se na něj tatínek přišel podívat, Kiko dal gól. Ale když tatínek nepřišel, nějak se mu nedařilo a nedokázal kopnout ani jeden gól. Chlapeček měl pocit, že právě tatínek mu přináší štěstí.
Z přemýšlení ho vyrušilo zapískání píšťalky. Zápas začal. Kiko běhal, přihrával a snažil se ze všech sil. Když se dostal do útoku, pokoušel se dát gól. Ale pořád se mu to nedařilo. Buď se míč odrazil někam pryč, nebo ho chytil brankář. Dokonce i několikrát na zelené trávě uklouzl, jako by měl nohy ze dřeva. Kiko z toho byl smutný, přál si, aby se mu dařilo.
Byl poločas a chlapeček nervózně seděl na lavičce. I když ho trenér a kamarádi povzbuzovali, jeho hlava mu stále říkala něco jiného. „Bez taťky to nezvládnu,“ opakoval si blonďatý chlapec.
Když ale začal druhý poločas, něco ho v davu zaujalo. Byla to jeho maminka, která ho hlasitě povzbuzovala, tleskala a křičela jeho jméno.
„Pojď, Kiko, zvládneš to!“ ozýval se maminčin hlas z tribuny.
To Kika nakoplo. „Zvládnu to. Jsem dobrý fotbalista a dám gól!“ pomyslel si chlapeček a rozběhl se za míčem. Zápas ubíhal jako voda a Kiko se nevzdával. On to dokáže. Už se nemotal po hřišti, jako by měl dřevěné nohy, a začalo se mu skutečně dařit.
O pár minut později, když už se zápas blížil ke konci, se míč dokutálel směrem k němu. Kiko se rozběhl – a pak to přišlo. Kopl do míče a ten proletěl kolem brankáře rovnou do sítě. Byl to gól!
„Zvládl jsem to!“ zajásal chlapec, když se k němu rozběhli ostatní spoluhráči, aby to společně oslavili. Dav hlasitě jásal. Kiko se s úsměvem otočil – a pak uviděl, jak právě k tribuně dorazil jeho tatínek, i když už zápas skončil. On přišel!
Kiko ale nebyl smutný, že tatínek neviděl gól ani celý zápas, protože si uvědomil, že i když tu táta není, může být skvělý hráč. Uvědomil si, že štěstí není v tátovi, ale právě v něm samotném. A od toho dne, ať už byl na zápase táta, nebo maminka, Kiko věděl, že to dokáže a že se mu bude dařit – protože to má v sobě.
Bylo to skvělý 😻