Kubíkovo dobrodružství

Daleko v horách stála menší chaloupka. V ní žil dědeček s babičkou. Každé prázdniny za nimi jezdil jejich milovaný vnouček Jakub. Měl to tam moc rád, protože to místo pro něj bylo kouzelné. Žádný den v téhle chaloupce nebyl jen tak obyčejný.

Jednou se Jakub rozhodl, že babičce a dědečkovi pomůže s úklidem na půdě. Tušil, že tam najde nějaké poklady, které se mu budou hodit. A opravdu tam bylo spoustu věcí. Několik jich odnesl pryč, některé jen umyl, aby se daly ještě použít, a jiné uložil na nové místo. Když náhle zvedl starou deku, aby ji vyprášil, překvapilo ho, co zrovna pod ní našel. Vypadalo to jako starodávná truhla.

„Babičko, dědečku, co v ní je? Mohl bych ji otevřít? Je tam nějaký poklad?“ netrpělivě se vyptával Jakub. Prarodiče se jen pousmáli a kývli, aby Kubík truhlu otevřel. Chlapec byl napětím bez sebe. Pomalu odemkl zámek na víku a pak opatrně víko zvedl. Hned nahlížel do první škvírky, která se ukázala. Když otevřel truhlu dokořán, překvapením tiše vydechl. Našel tam oblečení pro rytíře, helmu a meč, ale ještě něco navíc. Záhadný deník. Jakub sešit vytáhl. Nebyl o moc větší než jeho dlaně. Jeho nažloutlé stránky byly svázané kůží a obal jakoby ze dřeva. Jakub si ho prohlížel a otáčel si ho v rukách ze všech stran. Tak moc ho chtěl otevřít, tak moc chtěl vědět, co se v něm píše.

„Můžu?“ zeptal se babičky a dědečka. „Ten je můj, Kubíku. Psal jsem ho, když jsem byl jen o fous starší než ty. Jen se do něj podívej. Ale pozor! To, co se v něm dozvíš, nesmíš nikdy nikomu říct,“ vysvětlil mu dědeček a potutelně se usmál. „Nějaké tajemství, to bude super,“ pomyslel si Jakub a hned začal rozvazovat uzlíky na svázané kůži.

Úplně se do deníku začetl. Hltal každé slovo. Jeho dědeček tam vyprávěl, jak chodil každý den do lesa, co všechno tam našel, jaká zvířata potkal. Taky tam vyprávěl, jaké výpravy podnikal do hor a do jeskyní, jak měl někdy strach, protože ve tmavých zákoutích lesa na něj svítily oči různých zvířat. Všechno, co Kuba četl o svém dědovi, bylo tak napínavé, tak vzrušující.

Pak ale našel v deníku ještě něco. Namalovanou mapu. Místa, která mapa zakreslovala, Jakub dobře znal. Věděl, kde to je. Nemeškal a utíkal s deníkem v ruce do lesa, aby zjistil, kam ho mapa dovede a co se v cíli ukrývá. Postupoval přesně podle obrázku. Po chvíli dorazil k vyznačenému cíli. Byl tam velký kámen a pod ním měkká hlína. Kuba hned začal odhrnovat hlínu a po chvíli opravdu na něco narazil. Byla tam schovaná menší krabička. Jakub ji vytáhl, otevřel a v ní našel poklad. Dědečkův poklad. Byl tam jeho vyřezaný kapesní nůž, kompas, šátek, který nosil, a ručně vyrobené náramky přátelství, které sám děda udělal z kůže. Jakub byl nadšený. Takové vzácnosti!

Hned krabičku vzal a pospíchal s ní k chaloupce. Když se objevil ve dveřích, dědeček se jen usmíval a řekl: „Už jsi to našel Kubíku?“ „Ano, našel. Šel jsem přesně podle mapy a taky jsem četl, co jsi psal v deníku. Jaká zvířata jsi poznal a jak jsi objevoval jeskyně. Dědo, dědečku, prosím, mohl bych si ten poklad nechat? A budeš mi všechno vyprávět? Chci vědět úplně všechno, co jsi tehdy zažil,“ prosil Jakub svého dědu.

Ten večer se v chaloupce zapálilo v krbu. U něj seděl Kubík, jeho dědeček a taky babička. Chlapec měl v ruce dědečkův podklad, který našel. Oheň v krbu pěkně plápolal a dědeček vyprávěl příběhy. Své vlastní příběhy. Přesně tak, jak si Kubík přál. A to bylo nejvíc, co mohl dědeček svému vnoučkovi dopřát. Kus svého času a kus ze sebe. Na tento večer vzpomíná Jakub dodnes.