Honzík a pejsek

Milé děti, určitě si vzpomínáte na chlapečka Honzíka, který velmi toužil mít nového přítele – svého vlastního pejska. Chlapeček byl však neposedný a musel nejprve svým rodičům dokázat, že on zodpovědný skutečně je!

Začal se poctivě do školy učit, dělat si domácí úkoly a každý den rodičům hravě pomáhal se všelijakými domácími pracemi! Nic ho neodradilo. Proto se jeho rodiče rozhodli, že na víkend půjčí pejska od babičky, a to staršího pejska Punťu. Když se chlapeček o něj bude poctivě o víkendu starat, pejska mu koupí. A dnes se dozvíme, jak to Honzíkovi šlo a jestli se o Punťu zvládl postarat.

Byl víkend a Honzíkův táta donesl babiččina Punťu k nim domů. Nadšený Honzík vzal Punťu na první procházku kolem jejich domečku.

„Tak a jdeme ti koupit granulky!“ řekl chlapeček Punťovi, pevně mu utáhl obojek a vodítko a vydal se do obchůdku za rohem. Pejsek Punťa Honzíka znal, chlapeček totiž často chodil k babičce na prázdniny.

„K noze!“ zatáhl Honzík pejska, když se blížili k přechodu pro chodce. Punťovi se ovšem Honzíka moc poslouchat nechtělo. Chlapečka to však neodradilo, proto zavolal ještě jednou a nic. Pak zavolal potřetí a rázněji a Punťa poslušně přiběhl. „Musíme dávat pozor, tady je cesta, kde jezdí auta!“ vysvětlil Honzík pejskovi a pomalu přešli přes přechod k obchodu.

V obchodě Honzík koupil za kapesné granule a vydali se zpět domů. Věděl už, že na Punťu platí rázný povel. Punťovi dal do misky vodičku a granule a potom si celý den hráli na zahradě. Punťa už Honzíka poslouchal. Maminka s tatínkem jen z dálky sledovali, jak se Honzíkovi daří. Byli na něj velmi pyšní.

Poslední den víkendu Honzík poctivě pejska nakrmil, vyvenčil a pak se s Punťou vydali opět na dvůr. Dnes jde Punťa zpět babičce a Honzík musí rodičům dokázat, že všechno zvládl. Maminka sázela na zahradě květiny a Honzík házel Punťovi míček. Když tu najednou Honzík hodil Punťovi tak nešťastně míček, že letěl směrem k maminčinu krásnému květináči. „Pozooor!“ zvolal chlapeček, když sledoval, jak tam Punťa rychle utíká. Punťa chytil míček, ale nechtěně shodil celý mámin květináč. „To-to je moje vina! To ne Punťa! Já jsem tam hodil míček, on jen po něm šel… Promiň,“ rozplakal se Honzík.

Najednou se vynořil táta se slovy: „Pojď, Punťo, jdeme zpět k babičce domů!“ Tatínek si rozbitého květináče nevšiml, Honzík se rozloučil s Punťou. Punťa se rozběhl k Honzíkovu tatínkovi, nasedli spolu do auta a odjeli k babičce. Chlapeček však věděl, co udělal, a smutně seděl u rozbitého květináče.

„Já jsem nechtěl, mami, opravdu!“ pokračoval chlapeček a snažil se to uklidit. „Já vím, Honzíku, to nevadí, nehody se stávají. Je to jen květináč!“ řekla chlapečkovi maminka a objala ho. Chlapeček se nesměle usmál. „Musím tě však pochválit! O Punťu ses poctivě staral, krmil jsi ho, venčil a hrál si s ním! Jsme na tebe velmi pyšní!“ řekla maminka a spolu uklidili střepy z květináče.

Chlapeček se pak vydal dovnitř učit se. Doufal, že rodiče nezklamal a pejska mu koupí. Maminka nachystala večeři a zavolala na Honzíka. Sedli si za stůl a čekali, až se táta vrátí. Když vtom se to stalo! Otevřely se dveře a táta stál ve dveřích spolu s maličkým černým klubíčkem! Nebylo to však ledajaké klubíčko! Bylo to klubko radosti – malé černé štěně! „A tohle je Lucky! Je to nový člen naší rodiny a tvůj pejsek!“ řekl táta a podal Luckyho natěšenému Honzíkovi.

Od toho dne se z Luckyho a Honzíka stali nerozluční přátelé a Honzík svůj slib skutečně dodržel! Poctivě se učil, pomáhal a přitom se staral o nového člena rodiny, malého Luckyho. Maminka i táta mu v tom samozřejmě pomáhali. Dokonce i Punťa občas přišel na návštěvu a všichni tři si vesele hráli na dvoře. Honzík nenašel jen nového přítele, našel i to, co mu skutečně chybělo – být zodpovědný.