Celestýnka léčí

První dny po příjezdu domů od tety ze Šumavy byly pro Celestýnku smutné. Sice ji čekala ještě dovolená s rodiči, ale Celča byla stále duší u tety. Smutně si procházela svůj deník, prohlížela namalované obrázky a drmolila si jen tak kouzelné zaklínadlo: „Fauna, flora, kámen pravý, ať je člověk opět zdravý.“ Vzpomínala na tetino poutavé povídání o kytičkách, které propůjčily svou kouzelnou energii bílým cukrovým kuličkám, když bylo třeba. Celestýnka pak s jejich pomocí dokázala zmírnit bolest a uzdravit i kamarádku Klárku.

Vzpomněla si také na to, jak se jednou hrůzostrašně cítila. To bylo tehdy, když se jí zdálo o krásné, ale prudce jedovaté bylině. Ještě teď se při té vzpomínce otřásla zimou. „Fuj, tak to už nechci nikdy zažít!“

Do přítomnosti ji vrátilo vrtání do zdi přicházející z vedlejší místnosti. Celestýnka zvědavě nakoukla ze svého pokoje, aby zjistila, co se děje. Zaslechla rozhovor rodičů:
„Já chápu, že se ti to zrovna nehodí, ale slibuješ mi už od Vánoc, že mi tu polici přibiješ. Věděl jsi, že se tady staví Anet! Záleží mi na tom, aby viděla, že už ji mám pověšenou. Navíc si chci konečně vystavit ty luxusní parfémy z Paříže. Pořád je mám někde v šuplíku a tam se rozhodně nevyjímají,“ stěžovala si rozhořčeně maminka.
„No vždyť jo. Vidíš, že na tom makám, ne? Jen sis mohla vybrat jinou chvíli a ne zrovna teď. Mám do hodiny vyrazit na jednání se zákazníkem,“ odpověděl odevzdaně tatínek.
„Od Vánoc jsi…“ pokračovala naštvaně maminka, ale už nešlo dobře rozumět, co přesně říká.

Vrtání sílilo a zvuk vrtačky byl stále nepříjemnější. I přesto však Cel zaslechla tatínkovo lamentování, které vystřídalo řinčení skla a nakonec i velká rána. To vše završil hlasitý výkřik: „Jauuuu, sakra, Brigito!“

V tu chvíli už Celča nedokázala odolat své zvědavosti a vběhla do obývacího pokoje. Chtěla vědět, co se stalo. Uviděla tatínka, jak skáče po jedné noze a tu druhou si drží oběma rukama a syká bolestí. Maminka zoufale sbírala střepy skleniček od drahých parfémů, které s velkou vášní v Paříži nakupovala. Ráda se jimi chlubila svým kamarádkám. „Tolik povyku pro voňavé vodičky!“ pomyslela si Cel. Nikdy jí moc nevoněly. Spíš se jí z jejich těžké vůně dělalo nevolno.

Celestýna si všimla, že tatínek už přestal poskakovat a sundal si ponožku. Už od dveří viděla, jak se mu obličej zkřivil bolestí, když si rukou přejel po nártu. Vtom se jí z mysli vynořila krásně žlutá kytička, jejíž energie dokáže pomoci při úrazech.
„Teta, kouzelné kuličky, zaříkadlo,“ vyhrkla ze sebe své myšlenkové pochody.
„Tatínku, vydrž, já mám nápad!“
Teprve teď si Celčin táta všiml, že dcerka celou situaci sledovala zpovzdálí. Než ale stihl cokoliv říct, zmizela zase ve svém pokoji.
Během chvilky byla zpět. V ruce držela koženou šňůrku, na které se jí houpala lahvička s bílými kuličkami. Přiskočila k tátovi, otevřela lahvičku a vyslovila kouzelné zaklínadlo.
„Fauna, flóra, kámen pravý, ať je táta opět zdravý, Arnika mu pomůže! Tati, dám ti pár kouzelných kuliček. Jen je vycucáš. Bude to dobré, uvidíš,“ vysvětlila tatínkovi Celča.
„Ale, Celi,“ chtěl trochu protestovat, ale když viděl, že Celča stále čeká, až otevře ústa a nehodlá svůj záměr vzdát, nechal si odevzdaně nasypat pár kuliček. Zmohl se jen na pohlazení své dcerky po vlasech a upřímné „děkuju, Celinko.“

Maminka Brigita dokončila úklid svých rozbitých flakonků. V zápalu naštvání a snahy zachránit ze svých pokladů alespoň něco, si ani nevšimla, co se právě odehrálo mezi Celestýnkou a tatínkem. Postřehla jen, že manžel zanadával a chytl se za nohu. Sama však měla hlavu plnou smutku a vzteku nad rozbitými parfémy.
Po chvíli se zeptala: „Co se stalo, Ondro? Jsi v pořádku? Promiň. Jen jsem zkrátka už chtěla mít tu poličku na zdi.“

Táta chtěl zrovna začít naříkat nad svým zraněním a také se ženou řešit, jak teď bude šlapat na spojku a plyn. Pokusil se protáhnout zraněnou nohu, se kterou ještě před chvíli mohl pohnout jen za cenu velké bolesti. Ke svému překvapení s ní však zahýbal už jen s nepatrnou bolestí a zdálo se, že podlitina, jež se začala na nártu tvořit, svou práci nedokončila. Noha vypadala téměř zdravě.
„Nic se nestalo, já to chápu, také promiň,“ vydal ze sebe tatínek nevycházeje z údivu a pohledem hledaje Celču. Ještě před chvílí stála u něj s lahvičkou a svými kouzelnými kuličkami.

„Tati,“ vykoukla náhle opět ze dveří Celestýnka a mrkla s úsměvem na tátu, „noha je v pořádku?“
„No, zdá se, že ano, Celi,“ stále ještě nechápal tatínek.
„Tak to jsem moc ráda,“ odpověděla Celestýnka a s lahvičkou sevřenou v dlani a spokojeným úsměvem na tváři se vrátila do svého pokojíčku.
„Děkuju, teti!“  poslala v duchu vzkaz své milované tetě Dobromile do malebné šumavské Vísky.

---

Zaujal vás Celestýnčin příběh? Chtěli byste vědět, co jsou to ty bílé kuličky a jak se s nimi naučila léčit? Přečtěte si celou knihu o Celestýnce. Koupit ji můžete zde ».