Locika

7 min. čtení

Žili byli jednou jedni manželé, kteří žili v domku hned vedle mocné a zlé čarodějky. Z jednoho okénka, které v domě měli, viděli čarodějnici přímo do zahrady, ve které pěstovala všechny možné druhy zeleniny, bylinek a květin pro své lektvary. Ta zahrada byla obehnaná vysokou zdí, aby čarodějnice měla jistotu, že jí tam nikdo nepřijde loupit.

Ti dva manželé, kteří tam spolu žili už dlouhou dobu, si už nějakou chvíli velmi přáli miminko. Dlouho se jim však nedařilo, až jednou se konečně povedlo a žena otěhotněla. Oba byli velice šťastní a muž se snažil svou ženu rozmazlovat, jak jen to šlo, aby jejich děťátko odnosila bez jakýchkoliv potíží.

Jednou takhle těhotná žena dostala obrovskou chuť na šťavnatý salát, který viděla z okénka v zahradě čarodějnice. Věděla však, že její úrody se nesmí ani dotknout, jinak by jí čekal nehezký osud. Snažila se tedy chuť na salát přemoci, její tělo ho ale podle všeho skutečně potřebovalo. Čím déle bez salátu byla, tím bylo ženě hůř. Postupně chřadla, byla bledá a vyhublá, což u ženy, která čeká miminko, není vůbec dobré. Až si jednou i její muž všimnul, že ženě očividně něco je, zeptal se, co jí schází. Žena po chvíli neochotně přiznala, že už má nějakou dobu velikánskou chuť na ten locikový salát, který roste u čarodějnice.

Muž nemohl pohled na svou chřadnoucí ženu vydržet a tak, přesto, že mu to rozmlouvala, jedné noci přelezl zeď čarodějčiny zahrady a utrhl jí ze záhonku jednu šťavnatou hlávku salátu. Donesl salát domů ženě, která ho s chutí snědla a velmi si na něm pochutnala. Její chuť na něj to však nesnížilo, naopak na něj měla ještě větší chuť a opět bez něj chřadla. Muž se tedy vydal pro salát znovu, tentokrát ho ale čarodějnice nachytala při činu. Čarodějka celá rozzuřená mu začala nadávat do zlodějů a chtěla ho kletbou připravit o život. Nešťastný muž se bránil, že chce salát pro svou těhotnou ženu, která bez něj dost možná zemře. Čarodějnice se zamyslela a nabídla muži, že ho nechá žit, pokud jí po narození jeho dítě dá. Muž, ačkoliv se mu to příčilo, zoufale souhlasil, nechtěl přece zemřít.

Když se pak po nějaké době ženě narodila krásná holčička s překrásnými zlatými vlásky, jaké nikdo jiný neměl, pojmenovali ji po locikovém salátu Locika. Rodiče si jí však ani nestihli pořádně prohlédnout a čarodějnice už jim jí vzala a odnesla pryč. Vychovávala Lociku uprostřed hlubokého lesa ve vysoké věži, ze které nevedl žádný východ. Čarodějnice cestovala dovnitř a ven pomocí dívčiných předlouhých zlatých vlasů. Locičiny vlasy z čistého zlata měly totiž magickou moc, kterou získaly díky locikovému salátu, který její maminka snědla. Rostly rychleji než ostatním lidem a dokonce dokázaly i léčit, když si to Locika přála. Právě magická moc vlasů však bránila v tom, aby si dívka nechala vlasy ostříhat. Po ustřihnutí totiž její zářivé vlasy ztmavly a ztratily svou moc, takže si Locika vlasy nikdy nestříhala a měla je tak dlouhé, jako byla samotná výška věže. Takže vždy, když čarodějka potřebovala zvednout nahoru do věže, zavolala na Lociku, ta jí spustila vlasy a vytáhla jí nahoru. Samotná Locika venku nikdy nebyla, takže se do věže ani nepotřebovala dostávat. Nikdy neviděla jiného člověka než sebe a čarodějnici, kterou považovala za svou matku, nikdy neviděla nic než zdi kamenné věže.

Jednou hlubokým lesem projížděl princ na lovu. Náhodou si všiml věže ukryté mezi vysokými stromy a majestátními skálami, a vydal se zjistit, kdo tam žije. Snažil se najít nějaký vchod, ale marně. Nakonec zkusil prostě zavolat a doufal, že ho někdo pustí dovnitř. Čarodějnice byla zrovna na cestách, a tak Locika, v domnění, že se vrací, spustila vlasy dolů. Trochu překvapený princ se nechal vytáhnout nahoru. Locika se v první chvíli lekla, nikdy žádného muže neviděla. Zpočátku se ho bála a nevěřila mu, brzy však našli společnou řeč a začali si rozumět.

Princ takhle Lociku navštěvoval každý večer, když byla čarodějnice zrovna na cestách. Vždy si spolu povídali, hráli hry a bavili se, až se jejich přátelství změnilo v něco víc. Jednoho večera se však čarodějnice rozhodla zůstat s Locikou ve věži, Locika jí to vymlouvala, věděla, že když nachytá prince, jak za ní chodí, určitě mu ublíží. Čarodějnice však trvala na svém. A tak, když princ jako každý večer, přišel Lociku navštívit, čarodějka se velmi rozzlobila. Před Locikou princi kouzlem vzala oči a shodila ho z věže. Locice ze vzteku, že jí zradila, urvala její dlouhé krásné vlasy a poslala jí do vyhnanství na poušť.

Princ, slepý a bez ničeho, bloudil celý dlouhý rok lesem. Živil se lesními plody a vodou z potůčků, a i bez zraku se mu nějakým zázrakem dařilo přežívat. Až po roce putování narazil na poušť. Několik dní přes ní ztraceně bloudil, až jednou zaslechl povědomý zpěv tím nejkrásnějším a nejsladším hlasem, jaký znal a jaký kdy slyšel. Byl to zpěv jeho milované Lociky. Vydal se za ním a následoval ho, dokud nedošel natolik blízko, že si ho Locika všimla. Ta se mu se slzami štěstí v očích vrhla kolem krku. Její slzy stekly do prázdných očních důlku jejího milovaného a princi se jako zázrakem oči uzdravily a vrátil se mu zrak. Zjistil, že Locika tu žije v malém přístřešku s dvojčaty, jeho dvojčaty, které mezitím přivedla na svět. Litoval svých dětí i své milované, že museli žít takovou dobu v těchto otřesných podmínkách, a odvedl je do svého království, kde král s královnou všechny přivítali s otevřenou náručí.

Krutý příběh prince a jeho dívky s dříve zlatými a magickými vlasy se brzy roznesl téměř po celém světě. Všichni si ho vyprávěli, žasli, jakým zázrakem pár i se svými dětmi přežil a proklínali čarodějku za její hrůzné činy. Netrvalo dlouho a příběh se donesl i pravým rodičům Lociky, kteří v něm hned svou dceru poznali. Vydali se za ní do království a všichni se tak opět shledali. Královská rodina rodiče Lociky přijala mezi sebe a všichni tak žili v království šťastně až do konce svých dnů.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Nahoru