Výjimečná uklízečka

4 min. čtení

Daleko odsud byla pohádková vesnice. Děti, které v této vesnici žily, chodily do kouzelné školy. Stěny měla bílé a nahoře ji zdobila červená střecha. Když svítilo sluníčko, tak paprsky postupovaly do tříd hnědými dřevěnými okny, a i když vypadala jako každá jiná, děti do ní chodily moc rády. Věděly totiž v čem je kouzelná.

V téhle škole pracovala jedna neobyčejná uklízečka a díky ní byla škola kouzelným místem. Byla vysoká, měla krásně vlnité zrzavé vlasy a byla neskutečně milá.

Když se na někoho usmála, jakoby z něj spadly všechny starosti. Tohle uměla jen ona. Všechny děti, co chodily do školy, měla moc ráda. Byla šťastná, že může v téhle škole pracovat.

Když děti ve třídách nebyly, uklízela, ale jinak se každý den po škole procházela, dávala na děti pozor a pomáhala jim se vším, jak jen mohla.

Například když nějaké dítě uklouzlo na schodech, stačilo jen zavolat: „Pomoc!“ A v tu chvíli byla uklízečka u něj a chytla ho. Nebo když v jídelně nemohl nějaký prvňáček unést tácek s obědem, protože byl těžký, stačilo zašeptat: „Prosím pomoz mi.“ A v tu chvíli se kolem tácku zatřpytil kouzelný duhový prášek, který poslala paní uklízečka a tácek byl hned o něco lehčí. Všechny děti věděly, že mají svoji milou uklízečku vždycky při sobě, a tak se ničeho nebály.

Jednou, když už bylo po vyučování a děti odešly domů, uklízečka se procházela po škole a kontrolovala, jestli je vše uklizeno. Když tu najednou slyšela tichý pláč. Koukla se pod schody a viděla tam sedět smutného chlapečka. Po tvářích se mu řinuly slzy, až měl mokré rukávy od toho, jak si je utíral.

Uklízečka si k němu sedla. „Špatný den?“ Zeptala se ho. „Ano, hodně špatný.“ Odpověděl a zabořil si obličej do mikiny. „To  tak někdy bývá. Můžu se zeptat co se stalo?“ Pokračovala uklízečka. „Víš, já se bojím výšek. Dneska jsme v tělocviku šplhali a ta tyč je tak vysoko, že jsem se bál. Vyšplhal jsem jen do půlky a pak jsem dostal strach. A zítra máme dostat známky jak umíme šplhat. A já se bojím. Nezvládnu to.“

Uklízečka mu utřela slzy, vzala ho kolem ramen a řekla: „Pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Vzala ho za ruku. Posadila ho na svůj smeták. Sedla si za něj. Foukla do ruky a kolem nich se rozvířil kouzelný třpytivý prášek. Smeták se pomalu zvedl a nesl je po třídách. Uklízečka školáčka pevně držela. 

„Koukej kamaráde, nic to není. Je to jen malá výška. Nemusíš mít strach. Jen si řekni sám sobě, že to zvládneš. Protože já vím, že ano. Věřím ti.“

Pomalu se nesli přes celou školu. Opatrně zatáčeli. Malému klukovi pomalu uschly slzy a začal si výšku užívat. Získával jistotu, že svůj strach překoná. Po chvíli zaparkovali na zemi. Uklízečka se sehnula ke školáčkovi. Objala ho a řekla: „Každý má někdy z něčeho strach. Z toho nebuď smutný. I já se někdy něčeho bojím. Ale je důležité, snažit se být odvážný a se strachem bojovat. Dneska si se mnou po celé škole létal vysoko a zvládl si to. Věřím ti. Zvládneš to i zítra. Výška jen strašidelně vypadá. Ale dá se překonat. Budu tam zítra s tebou.“

Na druhý den nastala hodina tělocviku. Malý chlapec stál u tyče na šplhání a zašeptal: „Prosím pomoz mi.“ Najednou kolem něj poletoval kouzelný třpytivý prášek. Školáček se podíval ke dveřím tělocvičny a tam stála uklízečka. A když na něj mrkla a usmála se, věděl že to zvládne. A taky že to zvládnul.

Dodnes kouzelná uklízečka pomáhá na té škole dětem, dodává jim odvahu a svým úsměvem je vždycky potěší.

Někdy můžeš mít strach. Můžeš se bát, že něco nedokážeš, ale vždycky je někdo, kdo ti věří. Někdo, kdo ví, že svůj strach překonáš. Tak jako malému chlapci věřila kouzelná uklízečka. Tak se neboj. Ničeho.

4.9/5 - (11 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 5

  1. uprimne nektere slova sou az moc treba řinuly slzy nikdy sem to neslysel ale jinak krasna pohadka ale ty carky a tecky by chteli trosku upravit protoze se nehodily na zakonceni atak ale to je detail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..