Psal se krásný letní den a na zahradě rodiny Novákových na svět vykouklo 5 roztomilých štěňátek. Jedno štěňátko bylo bílé, druhé černé, třetí hnědé, čtvrté bylo hnědé s bílým ocáskem a poslední štěňátko bylo ze všech pejsků nejvýraznější-nemělo jedno ouško. Jak šel čas, štěňátka rostla, hrála si, mazlila se, ale ouško stále ne a ne narůst.
Psí rodinka byla spokojená a šťastná. Měla hodné pány, krásnou psí boudu a psí kamarády v sousedství. Čas od času na sebe pejsci přes plot zaštěkali a vzájemně se navštěvovali. Při jedné takové návštěvě se ale sousedova štěňátka začala smát pejskovi, co měl jedno ouško. Smála se mu a smála, dokud se pejsek nerozplakal a neutekl pryč.
Psí rodinka jej hledala, kde se dalo, avšak po malém pejskovi nebylo ani stopy. Psí maminka, tatínek i sourozenci byli moc smutní. Vždyť pejsek s jedním ouškem nikomu nic špatného neprovedl, ba naopak, byl hodný, milý, vždy se podělil o hračku a měl každého rád.
Po celém dni a večeru hledání psí rodina ztrácela naději, že pejska s jedním ouškem najdou. Jak ale víme, naděje se vytrácí poslední. Psí maminka najednou zpoza stromu uslyšela tiché kňučení. Přiběhla blíž a své štěňátko našla. Rodina byla šťastná, že se opět shledala, ale malý pejsek bez ouška stále plakal. Maminka se zeptala: „Proč pláčeš, můj miláčku?“ „Nikdo mě nemá rád“, odpověděl pejsek bez ouška. „Tak to ale není, my tě moc milujeme, ať už ouško máš, nebo ne. Tobě sice chybí ouško, ale zato máš velké a štědré srdce, to zas nemají ostatní. Někomu chybí něco, co je na první pohled viditelné, ale ostatním zase chybí něco, co je schované hluboko.“
Pejsek se přitulil k mamince a odešel s ní, tatínkem a sourozenci společně domů. Od té doby už štěňátko neplakalo. Ouško sice nikdy pejskovi nenarostlo, ale smutné z toho nebylo. Psí maminka totiž měla pravdu. Pejsek byl šťastný, protože měl skvělou rodinu, kde ho měli rádi i bez ouška. A ti pejsci, co se mu smáli? Nad tím už dávno mávnul packou.
Moc děkuji za tak krásné pohádky. Každý večer čteme.