Jak se Bojásek přestal bát

V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku, spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánky. Byl to moc hodný kluk, ale každý večer měl strach. Bál se tmy i zvuků, které vycházely z půdy. Dokonce se bál i šumění potůčku, který tekl nedaleko jejich domečku. Proto mu nikdo neřekl jinak než Bojásku. Všeho se bál.

Každý večer, když se setmělo, si lehl do postele, zakryl se dekou až přes hlavu, aby byl schovaný a aby nic neslyšel. Přál si usnout, co nejdřív. „Ať už je ráno, ať už je ráno,“ šeptal si potichoučku pod peřinou.

Pohádka pro děti Jak se Bojásek přestal bát
Jak se Bojásek přestal bát, Anička I.

Když jednou takhle ležel schovaný jako obvykle a snažil se usnout, stalo se něco neočekávaného. Na jeho peřinku někdo zaťukal. „Bojásku, neschovávej se. Chceme ti něco ukázat,“ ozval se jemný hlásek. Bojásek pomalu odkryl peřinu a nemohl uvěřit svým očím. Nad jeho postýlkou létali malí mužíčci. V rukách drželi baterky a osvěcovali celý jeho pokojík. Jejich záře byla tak silná, že v pokojíčku to vypadalo skoro jako přes den. Třepotali malými barevnými křidélky a létali kolem Bojáska. „Kdo jste?“ zeptal se. Mužíčci mu vše vysvětlili: „Jsme noční skřítci. Pomáháme dětem, aby se nebály. Aby se už nikdy nebály! Dokážeme ti to. Pojď za námi.“

Každý z nich vzal peřinku za jeden konec, zvedli ji a odnesli pryč. Pak Bojáska jemně tahali za pyžamo a ukazovali mu, kam má jít. Zavedli ho ke schodišti na půdu. Otevřeli poklop a postrkovali ho nahoru. „Vidíš? Nemáš se čeho bát. Pořádně se rozhlédni. Zjistíš, že tady nic strašidelného není. Jen sem tam tady proběhne kočka, ale jinak nic.“ Provedli ho celou půdou a ujistili ho, že je to jen tma, čeho se bojí. A tma, ta přece nic nedělá. Jen strašidelně vypadá. Potom ho vzali k potůčku. Všechno kolem nasvítili a ukázali mu, že to jen pobublává voda. Není to nic, čeho by se měl bát. Jen šumí. Nic víc.

Pak ho odvedli zpátky do postýlky, přikryli peřinou a řekli mu: „Něco ti ukážeme.“ A zhasli všechna svá světýlka. „Vidíš? Je to jen tma. Ano, vypadá hrozivě, ale nic nedělá. Věř nám, že se bát nemusíš. Je to jen tma. Bojásku, buď odvážný a silný. Věříme, že to zvládneš a bát se přestaneš. Ukázali jsme ti, že se nemáš čeho bát. Navíc ti budeme vždy nablízku. Kdyby něco, můžeš nás zavolat. Než odletíme, něco ti dáme, abys měl odvahu. Dokud budeš na nás a na kouzla věřit, bude ti svítit.“ Skřítkové dali Bojáskovi do ruky malou baterku, aby na ně nezapomněl. Pak se rozloučili, naposledy na něj zasvítili a odletěli. Chlapec spokojeně usnul.

Když ráno vstal, váhal, jestli se mu to jen nezdálo. Sedl si na postel a jen se usmíval, protože tak hezký sen se mu už dlouho nezdál. Pak si sáhl do kapsy od pyžama a našel tam baterku. Srdce mu poskočilo radostí. Poznal, že to nebyl jen sen. Od té doby nejenže se nebál tmy, ale dobře věděl, že tma nic nedělá. Ale taky věřil na kouzelnou moc a na noční skřítky, kteří mu pomohli a pomáhají. A i když už byl dospělý, baterka mu stále svítila. Protože věřil. Věřit na kouzla může každý z nás. Třeba i nám to někdy pomůže najít odvahu.

5/5 - (29 votes)

Komentáře: 2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..