Jak se Bojásek přestal bát

V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánka. Byl to hodný kluk, ale každý večer měl strach. Bál se tmy i zvuků které vycházely z půdy. Dokonce se bál i šumění potůčku, který byl blízko jejich domečku. Proto mu nikdo neřekl jinak než Bojásek. Protože se všeho bál.

Každý večer, když už se setmělo, si lehl do své postele. Zakryl se dekou až přes hlavu, aby byl schovaný a nic neslyšel. Přál si usnout, co nejdřív. „Ať už je ráno, ať už je ráno.“ Šeptal si potichoučku každý večer pod peřinou.

Když jednou takhle ležel schovaný a snažil se usnout stalo se něco, co nečekal. Na jeho peřinku někdo zaťukal. „Bojásku, neschovávej se. Chceme ti něco ukázat.“ Ozval se jemný hlásek. Bojásek pomalu odkryl peřinu a nemohl uvěřit tomu, co viděl. Nad jeho postýlkou létali malí mužíčci. V rukách měli baterky a osvěcovali celý jeho pokojík. Jejich záře byla tak silná, že v pokojíčku to bylo jako by byl den. Třepotali malými barevnými křidélky a létali kolem Bojáska., „Kdo jste?“ Zeptal se. Mužíčci mu vše vysvětlili. „Jsme noční skřítci. Pomáháme dětem, aby se nebály. Aby se už nikdy nebály. Dokážeme ti to. Pojď za námi.“

Každý z nich vzal jeden konec peřinky, zvedli ji a odnesli pryč. Pak Bojáska jemně tahali za pyžamo a ukazovali mu, kde má jít. Zavedli ho ke schodům na půdu. Otevřeli poklop a postrkovali ho nahoru. „Vidíš, nemáš se čeho bát. Pořádně se rozhlédni. Zjistíš, že tady nic strašidelné není. Jen sem tam tady proběhne kočka, ale jinak nic.“ Ukázali mu celou půdu a ujistili ho, že je to jen tma, čeho se bojí. A tma nic nedělá. Jen strašidelně vypadá. Potom ho vzali k potůčku. Všechno kolem nasvítili a ukázali mu, že je to jen voda. Není to nic, čeho by se měl bát. Jen šumí, ale nic víc.

Pak ho odvedli zpátky do postýlky, přikryli peřinou a řekli mu: „Něco ti ukážeme.“ A zhasli všechna svoje světýlka. „Vidíš? Je to jen tma. Ano vypadá hrozivě, ale nic nedělá. Věř nám, že se bát nemusíš. Je to jen tma. Bojásku, buď odvážný a silný. Věříme, že to zvládneš a už se bát nebudeš. Ukázali jsme ti, že nemáš čeho. Navíc budeme blízko. Kdyby něco, tak nás můžeš zavolat. Než odletíme, něco ti dáme. Aby si měl odvahu. Dokud budeš na nás a na kouzla věřit, bude ti svítit.“ Skřítkové dali Bojáskovi do ruky malou baterku. Aby na ně nezapomněl. Pak se rozloučili, naposledy na něj zasvítili a odletěli. Chlapec spokojeně usnul.

Když ráno vstal nevěděl, jestli se mu to jen nezdálo. Sedl si na postel a jen se usmíval, protože tak hezký sen, už dlouho neměl. Pak si sáhl do kapsy od pyžama a našel tam baterku. Srdce mu poskočilo radostí. Věděl, že to nebyl jen sen. Od té doby nejenže už se nebál tmy. Věděl, že tma nic není. Ale taky věřil na kouzelnou moc a na noční skřítky, kteří mu pomohli. A i když už byl dospělý, baterka mu pořád svítila, protože věřil. Věřit na kouzla může každý z nás. Třeba i nám to někdy pomůže být odvážní.