Bylo jednou jedno autíčko, které moc a moc rádo jezdilo potmě. Nejradši jezdilo v noci, když svítil měsíček a hvězdičky. Ale nechtělo si nikdy rozsvítit světla, aby pořádně vidělo na cestu. Ostatní autíčka mu říkávala: „Musíš si na cestu rozsvítit, jinak neuvidíš, kam jedeš. Vždyť bys mohlo nabourat!“ Ale autíčko na jejich rady nedbalo. Jezdilo si dál potmě.
Jednou v noci byla opravdu veliká tma. Ani měsíček nesvítil, ani jediná hvězdička neprosvítila mraky na zataženém nebi. Autíčko si zrovna jezdilo po cestě kolem vesnice. Nesvítilo si na cestu, vůbec nevidělo, kam jede.
Najednou se ozval rachot. Bác! Žbluňk! Autíčko spadlo do rybníka.
„Jejda, to jsem tomu dalo,“ povzdechlo si polekané autíčko. „Neumím ani plavat! Jak se teď z toho rybníka dostanu?“
Naštěstí jel kolem červený autobus. Protože autobus si na cestu svítil, zahlédl v rybníku nešťastné autíčko. Sjel z cesty k vodě a zatroubil.
„Autíčko, autíčko, proč sis nesvítilo na cestu?“ divil se autobus.
„Když mně se líbilo jezdit tmou. Teď už vím, že jsem si mělo rozsvítit.“
„Neboj se, hned tě vytáhnu,“ povídal červený autobus a dal se do práce.
Vytáhnul autíčko ven z rybníka. Autíčko mu pěkně poděkovalo a jelo se domů usušit. Od té doby, když náhodou zase chtělo jezdit v noci, si už svítilo, aby zase někam nespadlo. Brzy přišlo na to, že v noci je mnohem lepší nechat svá kolečka odpočívat pěkně v garáži.
My jsme měli oblíbenou pohádku o stěračích, tedy taky autíčkovská. Stěrače se nudily protože bylo sucho, tak šly na výlet, atd.