Když se nechce po obědě odpočívat

Na okraji pohádkové vesnice stál barevný dům. Měl dvě patra, růžová okna, modré stěny jako nebe a střechu žlutou jako sluníčko. Nikdo ale v tom krásném pestrobarevném domě nebydlel. Přesto byl každý den plný dětí. Jak to?

Byla to školka. Všechny děti z vesnice tam chodily moc rády. Hrály si tam, učily se a pozorovaly z růžových oken zvířátka, která pobíhala po zahradě. Tahle školka byla úžasná až na jednu jedinou činnost, kterou měly děti tuze nerady. Nikdo nechtěl po obědě spát. Natož odpočívat.

Když se nachýlil po obědě čas, kdy si děti měly jít lehnout do svých postýlek, jako by s nimi začali čerti šít. Vrtěly se, poskakovaly, ba ani pyžámka jim nešla obléct. No byla to hrůza. Paní učitelka už nevěděla, co dělat. A tak přemýšlela a přemýšlela, až ji to konečně napadlo.

„Když děti nechtějí slyšet pohádku ode mě, tak já si přece poslechnu tu od nich. Když děti nechtějí ukolébavku ode mě, ať mi zazpívají samy!“

Pohádka pro děti - Když se nechce po obědě odpočívat
Když se nechce po obědě odpočívat

A tak jednou, zrovna když nastal odpočinkový čas a děti se opět vrtěly v postýlkách a kroutily se do všech stran, se paní učitelka postavila a pronesla: „Milé děti, chápu, že se vám nechce spát, ale po obědě je dobré si odpočinout. Aby se nám oběd uvelebil v bříšku a abychom měli zase dost sil na odpolední hraní. Mám pro vás dnes novinku. Speciální úkol. Jen nevím, nevím, jestli to zvládnete. Není to jen tak jednoduché.“ Děti se přestaly vrtět a zpozorněly.

„Cože? My nemusíme spát? My budeme něco dělat? A co?“ zvědavě si šuškaly děti mezi sebou. Paní učitelka se jen pousmála a pokračovala: „Dnes mi povyprávíte pohádku vy. Ale ne že se budete překřikovat a předhánět. Každý řekne kousek. Hezky z postýlky. Začne tamhle Vojta. Pak Barunka a pak další a další. Ale musí to být opravdová pohádka, žádné nesmysly. To jsem zvědavá, jestli se vám to povede.“

Všechny děti se začaly mezi sebou šeptat a domlouvat si, co a jak řeknou a udělají. Paní učitelka zacinkala kouzelným zvonečkem, děti se utišily, uvelebily se pod peřinkou a ukrutně přemýšlely. Ani nedutaly, ani nešpitaly, protože musely dávat pozor, co předtím říkal jejich kamarád. Bylo důležité dávat pozor, aby věděly, jak dál ve vyprávění pokračovat.

Paní učitelka se jen spokojeně usmívala. Viděla, jak hezky všechny děti leží a přemýšlí, co do příběhu vložit. Nikdo se nechtěl zahanbit, že neví, jak dál, ani to nikdo nechtěl pokazit. To odpoledne všechny děti krásně ležely. Nevrtěly se. Neposkakovaly. Sice nespinkaly, ale odpočívaly. A to si paní učitelka přála. A byla moc mile překvapena, jak krásný příběh děti společně vytvořily.

Na konci všem paní učitelka poděkovala a pochválila je. Děti byly hrdé na sebe i na ostatní. Byly moc rády, že jim paní učitelka věřila a že jim svěřila tak důležitý a těžký úkol.

Od té doby se děti netrápí. Ba naopak se těší, když si mají po obědě odpočinout. Těší se, až paní učitelce povypráví další příběh, který společně vytvoří. A někdy to nechají i na paní učitelce, aby jim něco nového sama přečetla. Vždyť ona taky umí vlastně hezky vyprávět. 

4.7/5 - (178 votes)

Komentáře: 5

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..