Byla jednou jedna žabka. Jmenovala se Parádilka. Ona se tuze ráda parádila. Než vyšla ven ze své tůňky, musela mít krásně zelený šat a nějaký krásně blýskavý šperk. Žabák s žábou neměli radost, že se jejich dcerka takhle fintí, ale nic proti tomu nezmohli. Parádilka byla tak zahleděná do sebe a své krásy, že si nevšimla, jak jsou z ní její rodiče nešťastní.
Parádilka byla v tomto velice podobná své tetě Krasomilce. Ta se parádila, parádila, ale na své zdraví nedbala. Jednoho dne na ní přišla těžká nemoc a trvalo jí hodně dlouho, než se z ní dostala. Před nemocí to byla krásná hubená zelená žabka, po ní, jako mávnutím kouzelného proutku, se z ní stala ošklivá hnědá ropucha se stroupky. Krasomilka plakala a litovala svého neštěstí. Ovšem ještě více litovala toho, že se musí dívat na to, jak v jejích šlépějích kráčí Parádilka, a tak se rozhodla, že jí pořídí kouzelné botky.
Krasomilka šla do obchodu a prodavači Vodílkovi řekla, co chce. Vodílek jí na to odvětil: „Krasomilko, mám tu jedny takové, které dokáží udělat, aby se již Parádilka tak neparádila.“ Krasomilka botky koupila a věnovala Parádilce. Malá žabka, když je viděla, byla nadšená, od té doby se již neparádila a radostně skáče ještě teď, jako malá krásná zelená žabka u lesní tůňky.
V čem bylo kouzlo botek? Pochopitelně v tom, že jedině ony mohly před zrcadlem malé žabce povědět, že svým paráděním na sebe upozorňovala dravce, kteří by jí chtěli ublížit.
