O kůzleti, které přeskočilo plot

Na louce za babiččiným stavením žila odjakživa koza. Mečela, žvýkala zelenou travičku a okusovala okolní stromky, až vypadaly, jako by snad předčasně dorazil do vesničky podzim.

Jednou na jaře se koze narodilo kůzlátko. Nožky mělo jako špejle a zvědavě otáčelo hlavičkou tu sem, tu zase zpátky, aby mu nic z toho nového světa neuteklo.

Máma koza ho hlídala jako oko v hlavě. Každé ráno kůzlátku opakovala: “Za plot se nikdy nevydávej, tady v ohradě máme spoustu jídla bezpečí.” Jenže čím víc stará koza kůzlátko hlídala, tím víc se mu chtělo objevovat svět za plotem.

Jednoho dne se nepozorovaně přiblížilo k ohradě, a když se máma koza zrovna natahovala po čerstvém zeleném lístečku, udělalo hop a skok a plůtek přeskočilo. To bylo panečku najednou místa ke skotačení. Ani nevědělo, kam by se mělo vydat nejdřív. Běželo od stromku ke stromku, od potůčku k potůčku, od travičky k travičce. Úplně zapomnělo, že by mělo dávat pozor, aby se od ohrady a od mámy příliš nevzdálilo.

Po nějaké době začalo být kůzle z toho všeho skotačení celé unavené. Chtělo se vydat domů, ale ouha! Na jedné straně lesík, na druhé straně rybník, ale po mámě a známém plotu ani památky. Kůzle se vylekalo. „Jak jsem mohlo být tak nepozorné?“ zlobilo se na sebe. Nevědělo ani, kterým směrem by se mělo vydat zpátky. Vyběhlo na malý kopeček, ale ani tak nedohlédlo domů. Přepadl ho opravdový strach. Začalo mečet. Nejdřív jen tak potichoučku, ale postupně mečelo hlasitěji a hlasitěji, až to uši trhalo.

Najednou zaslechlo šramot a dupot kopýtek. Zvedlo hlavu a v dálce uvidělo, jak k němu běží máma koza. Kůzlátko se jí rozeběhlo naproti a dlouho předlouho se ti dva vítali. Pak se spolu vrátili domů a kůzle už nikdy neudělalo nic, co mu maminka zakázala. Když se vydávalo na průzkumné výpravy po ohradě, vždycky alespoň po očku sledovalo, kde jeho rohatá máma zrovna je.