O vlkovi Mikešovi

3 min. čtení

Daleko ve vysokých horách, tam kde už byl jen sníh a žádní lidé, žila smečka vlků. Bydleli v jeskyni. Ta je chránila před větrem a chladem, který byl všude kolem nich. Neměli to v horách jednoduché, ale bylo to pro ně lepší než žít blízko lidí. Jako správná smečka všechno dělali společně. Byli spokojeni a drželi při sobě. Jediné co je trápilo, byla medvědí rodina, co žila na druhé straně hory. Vlci a medvědi se neměli rádi. Nikdo neví proč a kdy to začalo, ale bylo to tak.

Jednou se u vlků narodilo mládě. Malý Mikeš. Byl nádherný, nemotorný a strašně moc zvědavý. Pořád někde skákal a padal. Mikeš chtěl všechno vyzkoušet, všechno poznat a nejlépe hned. Většinu času ho hlídala maminka vlčice, ale někdy se mu povedlo utéct a chtěl prozkoumávat všechno sám. V jeho světě bylo tolik věcí, které ho zajímaly. Moc rád si hrál ve sněhu. Čumákem se snažil zarýt co nejhlouběji a pak vyhazoval sníh nad sebe a skákal v něm.

Když si jednou hrál venku, tak ucítil zajímavý pach. Zvedl čumáček co nejvíc nahoru a snažil se zjistit, odkud to jde. Pořád šel za ním. Ani si to neuvědomil, ale byl už moc daleko od své jeskyně. Podivný pach ho ale lákal natolik, že šel dál po jeho stopě. Za chvíli přišel k divné věci, která tak voněla.

Byla oranžová, plápolala a šlo z ní teplo. Byl to oheň, ale Mikeš ho neznal. Tam kde byl oheň, museli být i lidé. Z ničeho nic přes něj někdo přehodil síť. Mikeš nic neviděl a nemohl se hýbat. Jen slyšel zvláštní hlasy. „To je úlovek, to je skvělé, za něj dostaneme hodně peněz.“ Byli to zlí pytláci, kteří lovili zvířata a pak je prodávali. Malému Mikešovi se nedařilo vyprostit ze sítě. Snažil se, ale docházely mu síly. Když v tom ho vylekal obrovský řev. Přes síť špatně viděl, ale ten zvuk poznal. Byl to medvěd. Stál na zadních, máchal předními tlapami a řval jako pravá šelma.

Pytláci vzali nohy na ramena. Utekli, jak nejrychleji mohli. Medvěd se postavil na čtyři a přišel k síti. Podíval se na Mikeše a řekl: „Neboj maličký, pomůžu ti a odvedu tě domů.“ Vzal malého vlka na záda a odnesl ho až do jeskyně k jeho smečce.

Máma vlčice už o něj měla velký strach. Když viděla, jak se k jejich jeskyni přibližuje medvěd a na zádech nese jejího syna, nemohla tomu uvěřit.

Od té doby vlci i medvědi spolu dobře vycházejí. Zapomněli na všechnu nenávist a spojili své síly v boji proti pytlákům. Tímhle všem ostatním ukázali, že je lepší si odpustit a usmířit se, než se na někoho zlobit. Ve většině je totiž větší síla.

5/5 - (2 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 3

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..