O kmotřičkách kuchařkách

Kdysi dávno v našem malém městě stál jeden zvláštní domek. Vypadal jinak než ostatní. Měl vanilkovou barvu a místo střechy měl velkou třešeň. Celý domek vypadal jako jeden velký mufin. Z oken se mu každý den řinula krásná vůně a pomalu se roznášela úplně po celém městě. Byla to vůně různých dobrot a vynikajících pochoutek. V tom domku totiž vařily kmotřičky kuchařky.

Bylo jich šest. Réňa, Jíťa, Šárka, Vláďa, Ráďa a Dášenka Polívková. Byly to ty nejlepší kuchařky ve městě. Měly práci pěkně rozdělenou. Tři z nich vařily knedlíky a brambory, další dvě omáčky a masa a Dášenka polívky. Do jejich domečku chodili na jídlo lidé z celého okolí. Nikde lépe nevařili, ale nikdo nevěděl, jak to dělají. Nikdo nevěděl tajemství jejich kuchyně. Vždy jen přes dveře šla slyšet hudba, to si kmotřičky u práce zpívaly.

Ve městě žila taky malá Máňa. Byla to holčička, která milovala jídlo a chtěla se o něm co nejvíc dozvědět. I když byla plachá, den co den sebrala odvahu a postavila se ke dveřím kuchyně a prosila: „Kmotřičky moje zlaté, ukažte mi jak to děláte. Chci se od vás vše naučit a nikomu tajemství neprozradím, to se vám můžu zaručit.“ Kuchařky se dlouho nechaly přemlouvat, ale nakonec svolily. Otevřely Máni dveře a s úsměvem ji pozvaly do kuchyně. Přísně ji ale napomenuly. „Když po tom tak toužíš, naučíme tě vařit, ale naše tajemství si musíš zasloužit.“ Máňa byla štěstím bez sebe. Dostala bílou zástěru, zavřely se za ní dveře a začaly se dít věci. Kmotřičky si začaly zpívat, všechny hrnce začaly tančit. Jíťa, Réňa a Šárka si začaly ve vzduchu přehazovat brambory. Vláďa s Ráďou krájely maso dvěma rukama najednou a to pak samo skákalo do pánve a Dášenka si poskakovala kolem kotle a házela do polívky koření. Máňa jen koukala s otevřenou pusou. Za chvíli si začala pobrukovat s kuchařkami taky. Sotva její zástěra uslyšela první slova, které Máňa zazpívala, začala se na ní zástěra hýbat. Tahala ji od stolu ke stolu. Od kotle ke kotli. Ruce ji všechno chytaly a nohy ji tančily po celé kuchyni. Když už bylo vše hotové, plachá Máňa se odvážila zeptat. „Tak v tom to je? V kouzelné zástěře?“ Kmotřičky se usmály. „Máňo to je jen část tajemství. Zbytek se dozvíš časem.“

Malá Máňa se těšila na každý den v kuchyni. Vždycky, když si oblékla zástěru a začala s kuchařkami vařit, přestávala být plachá. Zpívala a tančila po kuchyni. Všechno ji vonělo, zkoušela rozeznávat všechny chutě a snažila se naučit vše, co v kuchyni viděla. Byla jak v jiném světě. Po nějaké době ji kmotřičky zavolaly, ať se postaví k velkému hrnci. V něm bublalo něco lahodného. Rozestoupily se kolem ní a řekli, ať si sáhne do vnitřní kapsy zástěry. Máňa tam našla pytlík s práškem. „Toto je druhá polovina tajemství. Je to prášek lásky. Když ho nasypeš do jídla, bude to nejlépe chutnat. Protože když vaříš s láskou, tak je jídlo nejlepší. Jsme moc rády, že jsme ji v tobě našly. Dokud budeš mít lásku k jídlu, budeš nejlepší kuchařka na světě.“ Máňa všechny objala. Byla jim vděčná za vše, co ji naučily. Do hrnce nasypala pár zrnek kouzelného prášku a v kuchyni se prolínala krásná vůně. „Tak a teď už se mě nezbavíte.“ Řekla Máňa s úsměvem. A tak se taky stalo. Od té doby Máňa vařila každý den s kuchařkami.

Mufinový domeček je v našem městě pořád. A pořád z něj jde ta nejkrásnější vůně. Ale kdo ví, jaké tajemství ještě skrývá.