Květinka Lila

„I já chci vidět slunce. Vždyť krásné sluníčko ani neví, že tu jsem a každý den čekám na jeho paprsky,“ zašeptala si pro sebe Lila smutně jednoho brzkého rána. Sluníčko právě vycházelo, ale jeho paprsky na ni opět nedopadaly.

Najednou si na její lístek sedla malá včelka, která si brala sladký nektar.
„Máš skvělý nektar, ale jsi moc smutná. Proč?“ zeptala se květinky malá včelka Mia.
„Ty volně létáš na sluníčku a já jsem tu sama bez přátel, ve stínu, bez teplého sluníčka. I já bych chtěla vidět slunce,“ odpověděla Lila smutně malé včelce. Malá včelka se zadívala na větve stromu a zamyslela se.

„Mám nápad!“ zvolala včelka Mia vesele. Lila sice nechápala jaký, ale sledovala, jak malá včelka vyletěla do vzduchu někam pryč.
Když se vrátila, přivedla s sebou celou svou rodinku. A té bylo opravdu hodně! Celý roj včel se pustil do větve plné listů a začaly do nich usilovně hlodat, jak jen dokázaly. Dokonce i malé ptáčky, kteří jejich práci sledovali, to zaujalo a přidali se.

Listy povolily a začaly padat na zem, až nakonec povolila i celá větev a spadla dolů. A v tu chvíli se to stalo. Paprsky slunce zasvítily přímo na malou Lilu. Její žluté lístky se třpytily na sluníčku jako nikdy předtím.

„Děkuji vám, kamarádi!“ zvolala dojatá Lila na včelky a ptáčky, kteří jí pomohli, přinesli jí paprsky slunce a odstranili větvičku ze stromu.

Od toho dne byla Lila šťastnější než kdy dřív. Sluneční paprsky ji hřály každý den a lidé si jí začali všímat a obdivovat její krásu. Ostatní květinky se radovaly, že i Lila má konečně trochu sluníčka pro sebe.
A už nikdy nebyla sama – malá včelka Mia ji chodila navštěvovat každý den, aby spolu obdivovaly krásné paprsky slunce a teplo, které jim kouzelné sluníčko přinášelo.