Malá Julinka a její mladší bratříček Filípek se chystali do postýlky. Měsíček na obloze se už na děti usmíval a hvězdičky je posílaly do teplé postele. „Umýt zoubky, obléct si teplé pyžamko a spinkat!“ zavolala maminka poté, co se její dětičky vykoupaly.
Julinka si sama umyla zoubky, učesala oříškové vlásky a vydala se už v poníkovém pyžamku do postele. Byla velmi chytrá. Její bratříček byl mladší a s oblékáním pyžamka mu musela ještě trošku pomoci maminka.
Děti už poslušně v postýlkách nedočkavě čekaly na pohádku od maminky. Ta je zakryla, zapnula jim malou lampičku ve tvaru hříbku a pustila se do povídání. Vyprávěla jim příběh o perníkové chaloupce. Julinka měla tuto pohádku ráda, ale její bratříček Filip se zlé ježibaby, která žila v perníkové chaloupce, bál. Děti ani nestihly doposlouchat pohádku, ve které se dětem podařilo uprchnout zlé ježibabě, a hned usnuly. Maminka pomaličku zhasla hříbkovou lampičku a zavřela dveře pokojíčku. Julinka a Filípek se ponořili do říše snů a pan měsíček jim příjemně osvětloval jejich pokojíček plný hraček, které na sourozence dávaly pozor. Jak jim maminka vždycky říkala, jejich hračky je vždy chrání.
Filípka najednou probudil silný déšť, který bouchal o jejich střešní okno. Lekl se, ale věděl, že je ve své postýlce v bezpečí a že ho hračky hlídají. Vždyť to jen prší, řekl si, stiskl svého plyšového medvídka a chystal se otočit na druhou stranu. Když vtom si všiml, že ze skříně něco trčí. Byl to tmavý stín… Stín, který vypadal jako postava. Jejda, co to jen může být? Co když je to ta zlá ježibaba z perníkové chaloupky a přišla si pro ně?!
„Julinko! Julinko!“ snažil se Filípek vzbudit svou sestřičku, která spinkala na vedlejší postýlce. Strachem měl očka zavřená a tiskl k sobě svého medvídka. Julinka se rozespale otočila na bratříčka: „Prosím? Co je Filípku?“ řekla unaveně Julinka, protřela si očička a podívala se na bratříčka. Ve tmě toho sice moc neviděla, ale za světla měsíce viděla, jak je její bratříček vyplašený.
„T-ttam je strašidlo! To je ježibaba z perníkové chaloupky a přišla nás sníst!“ řekl vyděšeně chlapeček a prstíčkem ukázal na skříň. Bál se.
Sestřička Julinka se upřeně podívala na skříň. Lekla se. Vypadalo to jako jakési strašidlo. No Julinka ale přece věděla, že strašidla existují jen v pohádkách. Ve skutečném životě přece ne. Sebrala odvahu, postavila se a opatrně prošla přes pokojíček a zapnula světlo. Děti se podívaly na jejich dřevěnou skříň a pak na sebe.
A neuvěříte, co tam bylo! Julinka si sedla na postel k Filípkovi a oba se začali smát. To údajné strašidlo nebyla žádná ježibaba, ale barevná košilka, která trčela ze skříně. Byla jen špatně pověšená a vyčnívala ze skříně tak, že vytvořila jakési košilové strašidlo.
Vtom vešla do pokoje jejich maminka. „Proč nespinkáte?“ zeptala se svých smějících se dětí. Ty mamince vysvětlily, že se polekaly vyčuhující košile, myslely si, že je to strašidlo.
„Víte přece, že strašidla ani ježibaby neexistují a že vás vaše hračky chrání! Příště si alespoň oblečení pěkně do skříňky uklidíte!“ zasmála se maminka, opět políbila děti na dobrou noc a protentokrát jim nechala zapnutou malou noční lampičku a pomaličku odešla. Aby se jim snadněji spinkalo.
„Dobrou noc, sestřičko! Děkuji za záchranu!“ zasmál se bratříček a obě děti padly do říše snů. Věděly, že jsou v bezpečí a že strašidla jsou jen v pohádkách.
